ubongoblog

Last straw.

2008-01-30T00:29:00.000+01:00

Říkat sbohem je vždy těžké. Říkat to dobrým přátelům, místu, po kterém jsem toužil a životní etapě, která mi tolik dala, je jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělal.

Mám předsevzetí nevracet se do starých kolejí, tak uvidíme, jak mi to zpět v známém prostředí půjde. Budu proti stereotypům svým i okolí bojovat a chci, aby to tady viselo, protože to bude moje memento.

ČSO opět

2007-12-15T22:15:00.000+01:00

To sem musím dát, abych to neztratil a aby si to přečetli mí přátelé z orchestru (tímto vás do Prahy zdravím :-)) V srpnu jsem náhodně objevil tuhle recenzi přímo od studenta, nyní jsem při hledání fotografií narazil na další, aktuální. Je sranda, jak všechny tím výkladem nudíme, nás přitom tolik baví...

Čas se naklonil

2007-12-05T11:55:00.000+01:00

a já už sem nebudu mít co psát. Dávám si předsevzetí být mnohem méně na internetu a složit co nejvíce zkoušek. Děkuji za pozornost, uvidíme, jestli tenhle blog bude mít ještě někdy opodstatnění, v Praze se mi totiž asi nebude chtít a hlavně se s vámi všemi uvidím poněkud více osobně. Howgh.

"Aby byla tvoje lodička života lehká, nalož jen to, co potřebuješ - domov a prosté radosti, jednoho či dva přátele hodné toho jména, někoho koho miluješ a kdo miluje tebe, kočku, psa, jednu či dvě dýmky, dostatek jídla a oblečení a víc než dostatek pití, protože žízeň je zatrolená věc." J.K. Jerome.

PC- Political Correctness

2007-12-02T17:17:00.000+01:00

Mít přátele mezi různými národnostmi je obohacující. Vlastně každá diskuse mě nachytá při nějaké neznalosti druhé kultury a je to opravdu zábava. Na co jsem v poslední době narazil několikrát, důkladně v Barceloně a naposledy dnes, je PC. Ne, není to osobní počítač (také mi chvíli trvalo, než mi došlo, o čem se mluví :-D), ale dnes prosazovaná politika hlavně v Severní America a Spojeném království politické korektnosti ve vyjadřování. Následující příklady NEJSOU vtipem.
Politická korektnost například zakazuje lidské rasy nazývat barvou, to je takový nutný základ.
Co se třeba nesmí, je říkad "disabled person"- dává výraz disabled na první místo a dělá jej to důležitým, správně se má říkat a person with disability.
Žádná žena nesmí být nazvána mužským názvem- vznikají slova jako spokeswoman- nesmí se ani na dav lidí volat ve VB dříve tolik oblíbené Hey guys.
Je toho víc, ale abych nenudil, řeknu ještě pár pro mě opravdu šokujících.
Je zakázáno říkat např. "blackboard", mohlo by to budit záporné reakce vůči všemu černému (trochu protimluv, ne??), musí se říkat cholkboard.

Tak a perlička na závěr? V jakémkoliv zdánlivě multikulturním kolektivu (tedy všude) se nedoporučuje říkat Merry Christmas. Everybody is strongly encouraged to use "Happy Holidays" not to insult others with different religious views.

Tak na to se fakt těším, až v mé rodné zemi bude tolik arabů, že přes křesťanskou tradici nebudu smět říkat Veselé Vánoce...

Prarodiče

2007-11-29T12:44:00.000+01:00

Poté, co jsem zjistil, že na wikipedii jsou články i o méně slavných sklářích, jsem se rozhodl, že není na co čekat a napsal jsem o prarodičích. Prohlédněte si stránku Libenský / Brychtová a případné odkazy sami, vyzývám také všechny k případné editaci dotyčných stránek.

Barcelona

2007-11-28T20:41:00.000+01:00

Tak mám za sebou další prima poznávací výlet. Někteří vědí o mých tamních problémech, jiné s tím zatěžovat nebudu, každopádně nebudou fotky :) To město mě fakt překvapilo, řadím jej mezi nejlepší v Evropě, což jsem vskutku nečekal.
Je moc zajímavé již jen kvůli Gaudímu, bohužel jeho stavby mají vesměs naprosto nehorázně drahé vstupné. Ale stojí za to i kvůli kopci Montjuic, s krásným ex-olympijským areálem, který se bezvadně povedlo přetavit ve výletní místo s nepřekonatelným výhledem na všechny strany, nebo gotické čtvrti s úzkými uličkami, či pláži hned vedle pulzujícího centra. Slavná ulice La Rambla přecházející v dlouhatánský bulvár á la Champs-Elysées je také zážitek i když někteří baviči jsou lehce na hraně mezi zajímavostí a naprosto prvoplánovým kýčem. Tento víkend se dokonce i hrálo na Nou Campu, ale FC Barcelona a devadesátitisícový dav jsem si nechal na příště.

Holandsko a volná pravidla

2007-11-22T17:35:00.000+01:00

Krátce poreferuji o místních zákonech o užívání lehkých drog, jak se tu značí marihuana, hašiš a "houbičky". Je to tu za jistých, docela přísných pravidel, dovolené, stejně jako konzumace piva a vína již od šestnácti. Pobyt zde potvrzuje, že mladistvých beznadějně opilých je minimum, protože již od šestnácti mají k alkoholu volný přístup a nemusí tedy využívat různých spřátelených barmanů či prodavaček a jednou za čas se zpít podobraz, navíc ta vůně tabu jaksi není. V mém okolí se naprostá většina vrstevníků poprvé pořádně opila na školním výletě. Každý dostal bojovku něco sehnat, propašovat a potom se to hromadně vypilo, s minimem zkušeností, tajně, co nejrychleji, smíchat vše, co je, a samozřejmě to dopadalo všelijak, jen ne dobře. Jsem přesvědčený, že kdybych si mohl jít dát v šestnácti pivo do hospody, vše by bylo mnohem čistší, mládež je prostě dnes jinde, než byla pře padesáti lety.
Tak a k těm v ČR démonizovaným drogám. V tomto domě, v kterém příspěvek píši, je naprosté minimum lidí, co marihuanu nevyzkoušeli. Mezi Čechy například nula. Dost lidí všeobecně nerado kouří a tak se thc konzumuje v jídle nebo pití. Je to levnější, než alkohol a je to něco jiného, prostě další alternativa uvolnění zábavy, která, jakmile nemá kolem sebe punc něčeho zakázaného a zvláštního, je vlastně úplně normální. A že by to někoho lákalo k tvrdším drogám? To už opravdu považuji za překonanou myšlenku...

Anne-Sophie Mutter a Royal Concertgebouw orchestra

2007-11-16T00:21:00.000+01:00

EDIT:V této story NEHRAJE roli případná homosexualita účastníků. Žiju v této zemi sice krátce, ale na nějaké náznaky podobného ražení přestávám být zvyklý a štvou mě :-)

Byl jsem tam. Poctivě jsem si vystál frontu na sprint lístky- nevyzvednuté rezervace pro studenty skoro zadarmo- a samozřejmě na mě nezbylo. Chvíli jsem tam diskutoval, co mám příště udělat lépe, abych se k těm lístkům dostal, už jsem spřádal správnou taktiku na zítřek a potom jsem se jal vydat, spolu s pár dalšími zklamanými, směr domov. V tom ke mně přistoupil od pohledu elegantní, velmi draze oblečený muž, jestli nechci lístek. Řekl jsem, že chci, ale za cenu, kterou si mohu dovolit a ta není o moc výše než je deset eur za již zmíněné sprint lístky. Pravil, že se určitě domluvíme a vydali jsme se do sálu. Jsem neuvěřitelnej klikař. Okamžitě jsme se dali do hovoru a bylo jasné, že tento draze oblečený pán není jeden z těch neznalých snobů, co mají předplatné na nejdražší koncerty ve městě. Svými znalostmi o hudbě by mě okamžitě strčil do kapsy, ale evidentně mě zesměšňovat nechtěl a dobře jsme si, než jsme našli svá místa, popovídali. Ukazoval mi takovou menší procházkou celý Concertgebouw a tu a tam se s někým pozdravil. Čím víc jsem jej pozoroval, jak vypadá, jak vystupuje a jak vypadají lidé, s kterými se zdraví a utrousí pár společenských či i hlubších slov, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to není ledaskdo. Každopádně už začínal koncert, tak jsem utlumil svoji zvídavost a své rozprávění o mé vrzací historii a začal se soustředit na hudbu. Ouvertura od Glinky byla slušná a potom už přišla na řadu Anne-Sophie. Asi největší houslová star, co jsem kdy živě viděl.
Hrála blbě. Bylo tam až nepříjemně nepřesností a hlavně několik, i když malých, podstatných minel v těch nejnahatějších místech. Můj dnešní průvodce po první větě prohlásil "těžká práce" a na úplném konci, že by měla pocvičit flažolety. Hihi, tak takovou kritiku bych se neodvážil říci nahlas, ale mluvil mi ze srdce. Ovšem i tak to byla nádhera, přece jen tón má opravdu brilantní, do toho jedny z nejdražších houslí na světě a v té akustice, kterou je místní sál proslaven, jsem si toho profláklého Čajkovského prostě pořádně užil. Anne- Sophie dostala standing ovations, na což jsem trochu zíral, ale byl jsem poučen, že tady se freneticky aplauduje všemu, i když si to ti lidé vůbec nezaslouží, jako například dnes. Opět jsem jen polknul.
O přestávce jsem pozval zatím stále anonymního elegána na drink, přece jen jsem mu stále dlužil peníze, konečně jsme se představili a on mě provedl po zbytku domu, i do nového přístavku, který dost elegantně řeší nedostatek společenských prostor.
V druhé části byl Rachmaninova symfonie, jojo, zlatý Rachmaninov, ten umí pohladit po duši. Orchestr hrál nádherně, pianissima taková, že se všichni báli dýchat, forte burácivá a plná tónu, to vše přesto, že starý pan dirigent Previn, mimochodem exmanžel Anne-Sophie, s taktovkou seděl, vypadal velmi zvadle. Nakonec ještě jedny standing ovations a bylo na čase se rozloučit. Dostal jsem navšívenku, ať se ozvu, že má Roderic volné lístky docela často.
Toho asi nevyužiju, ale navštívenky jsem zneužil k hledání, kdo to je vlastně zač. Takže, nejenom jeden z nejvýše postavených můžu banky ABN.AMRO, ale také aktivní politik, baron z velmi váženého širokého holandského klanu, který má své stránky, rodokmen, erb a všechno a v neposlední řadě vášnivý klavírista, jež si jednou za rok pronajme malý sál concertgebouw a sezve přátele, aby jim zahrál.
Co dodat, kdybych věděl, s kým mluvím, asi bych koktal :-)
Mimochodem, celé jsem to absolvoval v džínách a lístek jsem nakonec dostal zadarmo. Teda za ten pitomej pomerančovej džus, co jsem Rodericovi koupil.

znovu Irák

2007-11-13T22:18:00.000+01:00

Komise v americkém kongresu, jejíž ustanovení vyvolali demokraté, spočetla náklady na válku v Iráku a Afghanistánu na padesát trilionů korun. Abych se pravdu přiznal, nevím, jak tohle číslo vypadá, a i když je to pravděpodobně hausnumero, je dostatečně odstrašující :-) Chápu, že to není jen záporné, tolik peněz utratit, že se jich velká část do ekonomiky vrací. Ale co kdybychom tomu číslu ustřihli dvě nuly a ty peníze poslali na něco mírumilovnějšího? "Když se Kurdi, Šíité a Sunnité chtějí vraždit a navzájem si vyřizovat účty, ať to klidně udělají, už bych z Iráku stůj co stůj zmizel, z Afghanistánu pokud možno taky a staral se o sebe." je nejobvyklejší postoj zdejších Američanů. Kolik by taková občanská válka ale vyprodukovala sebevrahů na společenských a dopravních uzlech po světě, to si nechci představovat. Ne, tohle opravdu nemá řešení, toho vosího hnízda se hned tak nezbavíme. Mimochodem, na jednu americkou chytrou hlavičku to vychází přibližně 50*10^12/30*10^7=16*10^4 korun. My sice neválčíme, ale jen kauzy českých bank stály českou podobně chytrou hlavičku kolik? Cca. 400 miliard děleno 10 milony... 4*10^4 korun. Tak přátelé, my jsme na začátku devadesátých let rozkradli na hlavu čtyřikrát méně peněz, než Američané zaplatí za celou tu slavnou válku? Řekněte mi, že tam mám chybu, prosím, smutně koukám. Protože jak se utápí peníze v Arábii, to si představit dovedu, ale jak zmizely u nás, to fakt nevím.

CoBrA

2007-11-12T20:08:00.000+01:00

Ještě sem hodím ochutnávku ze zdejšího CoBrA musea, od kterého jsem toho příliš nečekal, ale ohlasy mě tam donutily zajít. Byla to paráda. Foceno mobilem, tak prosím shovívavost :-)

Návštěva

2007-11-12T09:35:00.000+01:00

Tak a odjela další návštěva. Nakonec to vypadá, že mě tu navštíví pět holek a nula kluků, to je možná na psychologický rozbor ;)
Bylo to moc prima, slečny jsou poněkud jiného ražení než já a je to dost zábava, pozorovat odlišné reakce ryze racionálního sebe oproti alternativněji založeným myslím. Vytěžil jsem z toho taky například to, že bych si měl přeorganizovat pokoj a míň obsluhovat svojí přítelkyni. Leo, to koukáš, viď? :-P Chichi, kdyby věděli, jak tě týrám. Další zážitek, který bych, jsa nezasažen východními náboženstvími, obvykle neabsolvoval... bylo promítání Milarepa - the movie. Jsem zase o něco vzdělanější a to i přesto, že film byl tibetsky s holandskými titulky. Děj nebyl příliš složitý, holandština přece jen v psané podobě připomíná další anglosaské jazyky, takže občas kromě sledování nádherné scenérie i bylo lze vytušit, o co vlastně jde. V Tibetu se opravdu mluví tibetsky, je to spolu s čínštinou jazyk z sino-tibetské skupiny, má velmi specifická nářečí, která jsou si navzájem až nesrozumitelná. Celý film byl točený v údolí Spiti, ty jo, kdybyste mi někdo chtěl zaplatit trek v těchto místech s CK Alpina (40 tisíc ;)), nebudu se tomu bránit.
Když jsme šli z kina, byl úplně neuvěřitelný fičák, pršelo, listí všude, temné ulice s žlutými lampičkami, osvětlené mosty a šplouchající kanály. Může být ponurejší nálada, když člověk předtím viděl proměnu jednoho Tibeťana v Himalájích? :-)Fotky na facebooku.

Listopad

2007-11-10T03:39:00.000+01:00

V listopadu je v Amsterdamu evidentně hnusně. Polská kamarádka, brilantní fyzička Daga, toto počasí pracovně nazvala "not autumn, simply disgusting, horrible, nothing-but-wind and rain- weather" a není to daleko od pravdy. Ještě ke všemu, právě asi díky silným větrům specifickým směrem, momentálně letadla sestupují k Schipholu přímo přes náš kampus, takže občas se tu ani neslyšíme. Díky skvostnému počasí jsme tu dnes dokonce měli zavřená stavidla na hrázích a Rotterdamský přístav měl na půl dne zavřeno, ale nakonec to s tou bouří v Severním moři nebylo tak horké a nic se tu vlastně nedělo. Ten Maeslantkering, vrata na Novém kanálu -dopravní tepně Rotterdamu- je prý největším hýbajícím se umělým tělesem na světě. Jo, zavřít přístup k největšímu přístavu světa největšíma dveřma světa, to musela být akce :-)
EDIT: Mimochodem, klouby k těmto obrovským vratům, každá část je 200x22 metrů velká, které drží případnou vodu, jsou ukuté v plzeňské Škodovce.
Jinak co já dělám? Snažím se nezvládat ve škole méně, než se tomu momentálně děje a účastnil jsem se pár výborných akcí. Než jsem toto dopsal, tak jsem byl Jamesem odchycen na asi nejzajímavější ze všech, ale dostanu se k našemu Mexican-meeting za chvilinku. Nebo ne, napíšu o tom hned a o zbytku zítra. Byl nejdříve zajímavý tím, že jsme byli "v ilegalitě", sešlost byla ve společenské místnosti zakázána jako příliš masová. Nedostali jsme tedy klíče, ale pramenilo z toho, že se těch sto a více lidí sešlo stejně, a to před naší zakázanou místností. Samozřejmě, že hluk a bordel byl o to větší... Během večera jsem se účastnil dvou nezapomenutelných rozhovorů- první byl ve složení Turkyně, Íránka, Angličan, Američanka, Čech o G.W.Bushovi a válce v Iráku. Skončila brekem Američanky a fakt to bylo nepříjemné, ale nakonec jsme si to zase vyjasnili a začali se objímat a vysvětlovat si, jak tím přeci nesmíme být zatížení, my studenti, kteří následující vývoj máme v rukou. Druhá diskuse v komornějším složení o druhé světové válce- Němka, Angličan, Čech- byla úplně super, smáli jsme se a musím říct, že to, že si takhle můžou kdysi znesvářené strany povídat, svůj konflikt posuzovat společně a nakonec se společně zasmát, považuji za tak obrovskou devizu dnešního světa, že jen to by mělo stačit k všeobecnému štěstí.

Rodinka na návštěvě

2007-10-28T22:19:00.000+01:00

Tenhle víkend jsem měl na návštěvě rodinu. Tak nějak mi ani nepřišlo, že jsem je dva měsíce neviděl, vše při starém, sestra pořád chytřejší a chytřejší :-) mamka nerozezná umělou kachničku od živé :-D a hlavně se stále chodí spát v devět !!!! Bylo to prima, nejlepší byl cyklistický výlet na sever od Amsterdamu doporučený průvodcem Lonely Planet, začínám být těmto průvodcům oddaný. Pár fotek z cesty po hrázi atp. jsme také udělali. Tak na viděnou na Vánoce, ježišmarjá, to už abych se začal starat o dary.

Paříž

2007-10-28T21:37:00.000+01:00

Tak bloumám v myšlenkách, co napsat o Paříži. Ano, je to krásné město, plné nádherných památek, hudby, muzeí, je to pulzující velkoměsto a jedna z turisticky nejatraktivnějších destinací světa. Jenže to všichni vědí. Co jsme s mojí krásnou L. navštívili, nikoho nezajímá, že jsme měli krásně, dožere lidi, co tam krásně neměli, a to, že jsme jedli a pili samé výborné věci, nikoho nemůže překvapit, to je Francie, prosím vás.
Tak je dva tipy, které by snad z úst člověka, co tam byl již poněkolikáté, mohly pomoci. První je místo, kde jsme trávili noci- Le Village hostel. Nevím, jak jsou na tom šestilůžkové velké místnosti, spali jsme na dvojlůžáku a mám pro toto zařízení jen slova chvály. Připadal jsem si spíše jako v levnějším hotelu, dvojlůžák s koupelnou i snídaně naprosto hotel připomínaly, poloha na Montmartru pět minut od Sacré-Coeur a pět minut od nástupiště metra naprosto dokonalá a všude moc příjemní lidé. Za tenhle luxus 30€ na osobu/noc, ano, tohle je na Paříž velmi dobrá cena. Mladý pár si dle mého nemůže vybrat lépe.
Druhý tip je novou srdeční záležitostí- Le Tire-bouchon- rudý "piano bar" přímo v srdci Montmartru kousek od Place du Tertre. Montmartre jako takový doporučení asi nepotřebuje, ale tohle již ojedinělé originální místečko, oáza klidu a jedinečné atmosféry Paříže, jednoznačně ano. Vrcholek Montmartru s bazilikou je denně v obležení turistů a ti, stejně jako já v minulosti, většinou okupují ať již baziliku, nebo Place du tertre a hlavní uličky tyto propojující. Vzniká takový migrující dav váhající mezi portrétisty nabízejícími pokleslé obrázky a ještě pokleslejšími samozvanými galeristy, kteří všem cpou leckdy opravdu nevkusné rádoby umění. Úplně stranou toho všeho se zdá stát z venku oprýskaný, až neatraktivní, piano bar, který však turistu toužícího poznat Montmartre trochu lépe okamžitě zaujme vůní palačinek dělaných panem majitelem přímo v okně a hlavně libým zvukem piana. Pro mě je la Tire- bouchon tím podnikem, který ve mně budí pocity ze stařičkých černobílých fotografií zakouřených pařížských kaváren, z uměleckých filmů o tomto městu lásky, či obrazů Lautreca. Maličký podnik s červenými zdmi pokrytými všemožnými památkami na minulé hosty(čtení a prohlížení je tu na hodiny), nízkým stropem, s výbornými palačinkami, výborným bretonským ciderem, určitě i prima červeným vínem, krásnou hudbou a moc moc příjemným osazenstvem. Tohle je to místo, kde by si člověk měl sednout, vychutnat Grand marnier crepe, usrkávat alkohol, zavřít oči, ..., ..., a představovat si, že je tím opravdovým správným staromódním Pařížanem s kloboukem na hlavě, jiskřičkami v očích a hrajícím úsměvem na upovídané puse (resp. nádhernou velmi elegantní ženou s kloboučkem a velmi výraznou sponou ve vlasech, s černými havraními řasami, dlouhým cigar a provokativním pohledem). Nedokážu si představit místo, kde se k tomu pocitu lze dostat blíže.

Londýn

2007-10-25T15:27:00.000+02:00

Do Londýna jsem se přepravoval autobusem, jelikož jsem cestoval takto trojúhelníkovitě, nabídka eurolines- minipass Amsterdam-Paris-London-Amsterdam- za 83€ mě velmi potěšila.
První překvapení přišlo v Calais, kde jsem nezahnuli k tunelu, jak jsem čekal, ale dofrčeli do přístavu jako za starých časů. Proč ne. Druhé překvapení bylo, že tam bylo nejen pár autobusů eurolines z Francie, Belgie a Holandska, ale také asi pět autobusů se Slávistickými fandy. Byla to zábava pozorovat to hemžení červenobílých barev. Z obrovských přepravních kapacit trajektů trochu kouká zašlá sláva, ale i tak to byla velmi příjemná cesta.
Do Londýna jsme dorazili kolem šesté ráno. Skvělá ponurá atmosféra- tma, mlha, strašná zima a úplně prázdné velkoměsto. Nezbylo, než na sebe navléct vše, co jsem měl, a začít snídat ty výborné sýry, co mi zbyly z Paříže. Mezitím se naštěstí město začalo probouzet a za chvíli jsem si mohl zarezervovat místo v buse do Amsterdamu a vyrazit do města. Opět mě po dvou měsících šokovaly místní ceny, např. kafe za dvě libry, jednosměrná jízdenka na dvě zóny 4£, naštěstí denní off-peak "jen" 5,10£. Jako první jsem zamířil k Buckingham palace, mám to místo rád. Ovšem tentokrát to bylo velmi neobvyklé- bylo ani ne osm, byl jsem tam prakticky sám, vojáci stráže nestáli vzorně v budkách, nýbrž o čemsi klábosili a asi jednoho zaučovali, jezdil tam traktůrek zametající kamínky na prostranství před palácem, kdosi natíral vrata a vyvěšovaly se vlajky Saudské Arábie. Patrně se chystala návštěva a nikdo nečeká turisty těsně po rozednění v téhle kose. Následovalo jen radostné toulání se- St. James park a palace, Trafalgar square, došel jsem až na Waterloo, tam si prohlédl krásný terminál eurostar, který se ale chystají zavřít a veškerou vlakovou dopravu tunelem přesunout někam jinam. Našel jsem si zde také v i-kavárně hostel, který vypadal lákavě a hodně levně. Vyrazil jsem hostel zaplatit a nechat tam pár věcí a samozřejmě jediná trasa se severe delays byla moje district line. Nakonec jsem se na Stamford brook nějak dokodrcal a zjistil, že ta lákavá cena 9£ je jen při rezervaci a platbě zálohy přes internet, na místě u přepážky je to za dvacet. Naštěstí u této přepážky byl také internet, tak jsem si před trpělivou paní zařídil rezervaci a doplatil pár liber do pokladny. Komu tohle prospělo netuším.
To už jsem po pohození bagáže do úschovny spěchal na emirates stadium vyzvednout lístky, což se povedlo a jel jsem potkat Claudii a Stefana, dva velké Slávisty z Kanady resp. Německa u St. Paul's cathedral. Jelikož oni nikdy v Londýně nebyli, přidal jsem se k jejich poznávání a nakonec jsem po asi pěti hodinách totálně ucaprtaní skončili u Covent garden s Claudiinými přáteli na výborném Fish&Chips. Cesta na stadion byla dost divoká, metro beznadějně narvané a zastávka Arsenal prakticky neprůchodná, vše řídili stewardi Arsenalu a pomocí systému zátaras vznikla spořádaná fronta, se kterou jsem se nakonec dostali ke stadionu. Takhle to tu vypadá při každém zápase, Arsenal má průměrnou návštěvnost 59519 lidí (údaj starý dva měsíce) na stadionu se 60 000 místy. Čekal jsem velké prohlídky, ale příslušník ochranky se mě zeptal, co mám s sebou, zda mám nůž, rachejtle či plechovky a po záporných odpovědích mě pustil, ani má dvoulitrová lahev vody mu nevadila.
Stadión je to jedním slovem dokonalý. Věřím, že třeba v Mnichově mají ještě lepší, ale byla to neskutečná krása a rozumím slávistickým fotbalistům, že se z toho jednoduše někteří podělali. Přestože třeba ManU fanoušci o londýnských gunners zpívají "boring Arsenal", mně atmosféra přišla fantastická. Samozřejmě s přibývajícími minutami a góly v naší síti ještě houstla a na začátku druhého poločasu, kdy jsme během deseti minut dostali tři góly na šest nula, ten poslední po nádherném, dokonalém, fotbalově pohádkovém, protiútoku, který trval od našeho rohu asi čtyři vteřiny, celý stadion pouze pěl ódy a my jsme seděli jako zmoklé slepice s husí kůží po těle. Ty chorály byly opravdu silný zážitek. Od asi sedmdesáté minuty jsme pochopili, že nám nezbývá, než si to užít po svém a začalo se soutěžit s arsenalským kotlem, kdo bude více slyšet, potom kdo bude efektněji mávat šálami a nakonec ve skandovaném potlesku. Nenechali jsme se zahanbit a v šálách nad hlavami zřejmě vzhledem k ohlušujícímu potlesku Arsenal fans zřejmě i vyhráli. Vůbec fanoušci arsenalu byli velmi ohleduplní a když jsme dostali sedmý gól, dokonce se k nám přidali v pokřiku "kdo neskáče, fandí spartě". Byla to fakt sranda, vidět poskakující stadion na náš pokřik. Angličané se vyznamenali ještě jednou, když jsme po zápase našim naprosto psychicky zničeným hráčům připravili tradiční slávistickou pozápasovou rozlučku. Fotbalisté Arsenalu byli dávno v šatně, když slávisti seděli na trávníku a celý stadion v tichosti slyšel toto:
(fanoušci sedí) Červenobílá! Bojová síla! Slavia! Praha! Vždycky jsme s váma! Vždycky jsme s váma! Po výhře! Po prohře! A proto! (fanoušci vyskočí a skáčí do rytmu): Ať žije Slávie, ať žije Slávie!...:-)
Odměnou nám byl opět potlesk celého stadionu, velký zážitek. Ano. Byl to výprask, potupa a totální zmar. Ale třeba si z toho hráči něco vezmou.
Cesta zpět do města v slávistických suvenýrech znamenal být neustálým terčem vtipů a otázek, co se stalo, ale s některými anglickými fans byl nakonec docela dobrý pokec. Následovala neuvěřitelná noc. Chtěli jsme se setkat opět s přáteli z Kanady a měli jsme sraz na Charing Cross. Zde jsem si jen tak povídali sedíc na zemi, když se přese mě najednou převalil jakýsi anglický gentleman, rozlil po mně pivo a hrozně se smál. Já jsem nevěděl, která bije, byl jsem trošku otřesený, ale Stefan s Claudíí evidentně velmi dobře bavili. Nakonec jsem od chudáka Angličana dostal pivo za prominutí a tento pán v obleku od piva se odkolíbal k vlaku. Následovala klidá pětiminutovka, než si nás vybral jakýsi hodně otravný bezdomovec se stíny kolem očí. Nakonec nám začal ukazovat svojí občanku a já zjistil, že to je Slovák. Já hovado prozradil, že jsem Čech, čímž jsem přesunul diskusi do mateřštiny, nemohl se ho zbavit a zatímco jsem se dozvídal, jak píchá nějakýho bohatýho araba a jak zmlátil kickboxera, Stefan s Claudií se opět váleli po zemi smíchy. Prosil jsem je, ať proboha jdeme, ale ne, místo toho jsme se s ním začali fotit... Nakonec jsme naštěstí odešli směrem jakýsi bar na The Strand. Tohle byl nejhezčí bar, v kterém jsem kdy byl, ale bohužel také nejdražší. Naštěstí jsme zaplatili každý "jen" jednu rundu Cideru a ve dvě usoudili, že je čas vyrazit domů. Beztak zavírali a to byl tou dobou snad poslední otevřený bar ve městě. Tedy oni všichni domů, do bytu jednoho z nich, já musel do svého hostelu na druhém konci města. Tohle byla teprve paráda- měl jsem jen mapu metra, které samozřejmě nejezdilo. Naštěstí se přeci jen v Londýně trochu orientuji a s pomocí řidičů různých nočních autobusů a pár lidiček v opět liduprázdném Londýně, jsem se popár přestupech mezi nočními linkami a trošku chození ve 0330am mohl dostavit k check-in v hostelu. Dozvěděl jsem se nepříjemnou novinu, check-out je v deset, snídaně do 0930. Tak dobře, rychlá sprcha a hurá do postele. Ráno bylo vskutku těžké, cestování autobusem, čtyři dny chození po památkách, máo spánku, brutální prohra... Nakonec jsem se přemluvil, že přirážku platit nechci a dokonce stihl pár minut snídaně. Doplazil jsem se do obrovské snídaňové haly, veškeré to těžké životní břímě na zádech a co nevidím- Obrovská zapnutá televize a na ní highlights z včerejšího match of the day. Zkuste si tipnout, který to byl. Tohle už bylo fakt moc i na mě, až doteď jsem porážku nesl statečně, ale zkuste si nevyspalí a unavení znovu sledovat, jak váš tým je totálně ničen a deprimován soupeřem a u toho jíst corn-flakes. Fakt mi nechutnalo :-)
Usoudil jsem, že je čas ten zápas rozchodit. Dlouho jsem se toulal po Westminstru a nakonec byl čtyři hodiny v Tate modern. "Art is a guaranty of sanity." Jo, je to pravda. Noční přejezd z Londýna do Amsterdamu měl své kouzlo. Byl jsem tak unaven, že mě museli vzbudit, abych vylezl z autobusu na trajektu, potom mě museli vzbudit, abych se přesunul zpět a další probuzení bylo v Amsterdamu. Paráda.
Fotky na svých místech, facebook má tentokrát opravdu smysl, já jsem fotil málo, jen jsem vychutnával :-)

čtu si arsenal forum a naší rozlučce po zápase se věnuje podobný prostor, jako celému zápasu, neuvěřitelné.. Great performance, but honestly, I have to say that it was an even better performance by Slavia. Not footballwise, but how they played. They played cleanly, and had great fan support. A support rarely to be seen. They even tried to play neat, passing football. I actually feel really bad for them...
nebo...: Nice touch at the end when the Slavia squad went to their fans (who were very impressive) and dropped to their knees in forgiveness.
:-))

Lekce z fotbalu: 7:0

2007-10-24T11:19:00.000+02:00

Výlet

2007-10-19T16:57:00.000+02:00

Na viděnou za týden :)

Časy

2007-10-16T23:45:00.000+02:00

... v kterých jsem poslal poslední příspěvky, mají jistou poetiku :-) Dávám si pozor, abych tohle upozornění poslal ve správnou chvíli :-)

Víkend ve městě

2007-10-16T19:18:00.000+02:00

Tento víkend se nesl v duchu užívání si Amsterdamu a krásného počasí. Navštívil jsem s Jamesem a Rorym Van Gogh museum a sám také Rijksmuseum. To je stejně fenomén, holandská muzea. Jsou opravdu krásná a co mě neustále odrovnává je dostupná permanentka platná v celé zemi- tzv. museum card, pro studenty za 23€, pro dospělé tuším za 40€. S ní má člověk všude neomezený přístup zdarma. Pro studenta se vyplatí již po třech návštěvách. Má to také obrovskou výhodu- jde se jít podívat na jeden obraz, zírat deset minut, a zase pokračovat v krasojízdě městem. A zítra se jít podívat na další. Ostatně Jeremiah či Milkmaid si podobný přístup podle mě rozhodně zaslouží. Night watch mě ani napodruhé(poprvé jsem tu byl před sedmi lety) nezaujala, je to sice krása a určitě to dalo spoustu práce, ale ten obraz chápu spíš jako zázrak doby, než jako něco nadčasového. Je to prostě prima portrét. No, pouštím se na tenký led, umění rozumím jako koza petrželi. Mně se líbí takové kýče, jako je třeba následující Israels :-)Jinak Rijksmuseum prochází totální rekonstrukcí a ukazuje jen něco přes čtyři sta svých exponátů pod názvem "The masterpieces", je to ve vedlejším křídle monumentální budovy, která je jinak celá zavřená. Rekonstrukce trvá již čtyři roky, nejen v Čechách se státní zakázky przní.
V sobotu večer město ovládli Angličané. Tito milí cizinci, kteří tvoří přes čtyřicet procent zákazníků místních "femmes fatales", "courtisanes", či spíše úplně normálních šlapek, se sestěhovali do barů, aby sledovali semifinále MS v rugby. Také jsem v jednom byl a slyšet opilé angličany zpívat celým městem jejich hymnu před zápasem bylo docela ohromující. God save the queen! Angličani vyhráli, bary a prostitutky vydělávaly ještě více, než normálně. Je to dost prima sledovat, to rugby, když už se nic neděje, tak člověk aspoň sleduje opravdu drsné muže :-)
Fotky, abych se opakoval, na facebooku a na picase.

I AMsterdAM

2007-10-13T03:33:00.000+02:00

Party zdaleka nekončí. Byla to jedna z povedenějších, hlavně co se mého vnímání týče. Člověk si v mém případě leckdy při neformálních diskusích uvědomí, jak můžou některé starosti být naprosto marginálním zájmem. Koho z Ugandy zajímá, jak se Africký problém bude řešit.. Je zajímá, zda někdy vůbec. Je zajímá, zda si někdy průměrný Evropan všimne Rwandy, zda si všimne málem horších genocid, než bylo šoa. Jestli přestaneme teoretizovat, jako to právě dělám já, a začneme činit. Ale jakýho Čecha tohle zaujme, my přeci chceme vědět, proč si Topolánkova šukna koupila Volvo. Tohle ja fakt uhozený:-)
Mimochodem, už pár týdnů není in poslouchat Norah Jones, Reginu Spektor či já nevím koho. Teď letí Kate Nash. A po poslechu jejích Foundations člověk ví, proč. Čumim z okna, a přemýšlím...
"Yeah, intelligent input, darling.
Why don't you just have another beer then?"
Mám rád občas mluvit naprosto zcesty.
A teď z náhodného playlistu začalo hrát the bends od radiohead. Myslím, že jsem tohle CD slyšel pořádně naposledy v jednom hodně drahym autě. BMW to bylo. Před čtyřmi lety. Měl jsem tam jeden čas pouze jedno cédéčko a měl jsem ho šeredně oposlouchaný, hrálo pořád, když jsem to auto vozil na letiště Petrovi, když jsem jel jako zbohatlík na party v Černošicích, aby mi propíchali gumy, i když jsem zprudil Honzu svojí jezdeckou chybou, o které si myslím, že byla částečně jeho, když jsem se ztratil v Maďarsku, to možná hrál Slobodan Trlikulja, když mi kamión u Budapešti urazil zrcátko, aby ho Petr posléze velkoryse nechal spravit, když jsem jel dvě stě poprvé a naposled, mimochodem po zbrusu nové liduprázdné severočeské dálnici D8 uprostřed noci poblíž Roudnice, když jsem vezl tátu, toho tátu, co opovrhuje přepychem, do brodu, ten si to moc chválil a řešil spotřebu u auta, u kterého to obvykle člověk opravdu neřeší, když jsem to nádherný auto před odvozem na letiště nechal umýt a snažili se mě okrást protože ten mladík zbohatlík se švýcarskou značkou přeci nerozlišuje mezi pětikilem a tisícovkou, když jsem to dokonalý BMW pětku parkoval na Ruzyni a schovával klíček od zapalování pro Petra na zadní kolo, protože mě čekala cesta do New York City první třídou, kterou jsem si nezaslouži, snad i když jsem šel uprostřed noci vypínat rozbitý alarm na parkoviště Na Veselí, když jsem předával klíčky Honzovi(jinýmu), ať to auto umeje a v pořádku mi jej vrátí, když jsem viděl ten elegantní vůz zesměšněnej a potupenej s podvozkem v tahu a musel jsem si hodně sarkasticky ulevit, abych se nerozbrečel, i když mi zavolal švýcarský ňouma, co jel ze švýcarska s přívěsem odvézt si tu mojí životní etapu evidentně navždy do prdele. Hrálo mi v uších i ve chvíli, když jsem o tom autě dlouze mluvil s Honzou ve chvíli, kdy jsem věděl, že v tom podělanym bytě jeden z nás nezůstane. Jenom jsem si myslel, že to budu jednou provždy já, kdo se spakuje. Od té doby, co to auto skončilo ve šrotu, se mi vždy při zaslechnutí písně z tohoto alba udělalo špatně. Nejinak tomu je teď. Jsou na světě věci, kterých se prostě zbavit nejde. A je to dobře.

Amsterdam

2007-10-13T00:00:00.000+02:00

Poslouchám Cabaret, Armstronga a Raye Charlese, nemůžu se dovolat, ale mám se krásně (jen modří vědí. ...)
Pozval jsem na prima večeři Tua, Jamese a Roryho, chutnalo mi, doufám, že i jim..
Momentálně jsem na španělské party (skoro, tohle je fakt posedlost, ten počítač).
Je to prostě paráda, po španělských tancích, pití tequilly (či čehokoliv jiného), po týdnu, kdy jsem musel odevzdat dva velké úkoly a zase vím něco navíc z pravděpodobnosti, po týdnu zde v Amsterdamu, když si přeču titulky novin, musím se smát. Nikdy se mi to nestalo.
Čtu si deviantku a mám neodbytné dejá-vu; a taky pocit, že vím a znám něco, co se dá opravdu jen vyčekat, a tenhle proces je opravdu neodolatelnej.

čtu o Goreovi a zase se musím smát.
Uvědomuji si, že tohle psát je padlé na hlavu, tak se radši vracím na španělskou party.
Nazdar.

Národní knihovna

2007-10-11T12:17:00.000+02:00

Tak, je tady co, čeho jsme se s Leou obávali již na výstavě těsně po vyhlášení návrhu Kaplického vítězem soutěže o realizaci stavby NK. Naši milovaní politici nechtějí stavbu "zrušit", jen chtějí stavbu přesunout na lepší místo, dokonce se hovoří o "předměstí". Takže jsme dělali velkou soutěž, architekti se snažili popasovat s prostorem, s omezujícími dispozicemi či okolními památkami, porota rozhodovala nad modelem Letné, no a nakonec nějaké hovado řekne, že se přeci tahle stavba může přesunout. Jasně, nejlépe do Průhonic, tam nebude budit protikladné reakce a spousta lidí si tam s nadšením bude jezdit dvě hodiny pro knihu. Hlasuji pro to, přesunout hlavně všechny ty naše politiky pitomce.
Vypadá to, že nejlepší by bylo využít v Klementinu další prostory po technické knihovně, vše zrekonstruovat a mít krásnou knihovnu dýchající historií, než sledovat tuhle frašku. Ale ne, to by zase betonová lobby přišla o dvě miliardy.

Statistiky návštěvnosti

2007-10-07T14:30:00.000+02:00

Dnes jsem se po delší době podíval na statistiky návštěvnosti. Dvě věci jsou k zaznamenání- sobota s nedělí jsou statisticky velmi slabé dny s poloviční ávštěvností pracovních dnů a taky, že se na mé stránky dívají např. i lidé, kteří do googlu zadali tortura prsou free video. Myslím, že tohle bude s přehledem nejperverznější návštěva mého blogu. To mě tedy podrž.

Víkend

2007-10-07T12:55:00.000+02:00

Ranní chlad, silná rosa a pára od pusy, čistý průzračný vzduch, dlouhé stíny, listí všech barev, jasno a příjemný vánek od moře, který voní. V Amsterdamu začal podzim v té nejkrásnější podobě, jakou si dovedu představit.
V pátek byla tzv. Oktoberfest party. Mnoho lidí(logicky hlavě zámořských) si tu již minulý víkend půjčilo auta a vyrazili s jásotem na jednu z největších opileckých oslav v Evropě. Nebyl jsem tam, ale fotky vypadají zábavně a slyšet Kanaďanky dokonale zpívat jakési německé odrhovačky svědčí o mnohém. Pro nás, co jsme tu zůstali, na tento pátek byla uspořádána alespoň drobná náhražka. "Imitations of the bavarian Lederhosen und Dindl is strongly encouraged." Psalo se v pozvánce. Poradili jsme si s tím myslím velmi dobře, škoda, že na fotkách nejsou vidět naše bílé ponožky v polobotkách.
Včera jsme šli na návštěvu k Tueovi, prima Dánovi, který bydlí s pár přáteli v bytě ve východním Amsterdamu. Už jen ta projížďka na kole podvečerním Amsterdamem mě nadchla, tohle je opravdu nejkrásnější období roku. Po výborné večeři v osmi a příjemném povídání v pěkném přízemním bytečku s vlastní zahrádkou jsme se vypravili do Klubu Rascal. Poprvé jsem v Amsterdamu slyšel Indie muziku a moc mě to potěšilo. Klub mi připomínal Archu, účelný a pěkně udělaný alternativní prostor, kde se děje divadlo, promítání i koncerty. James zpíval každou druhou píseň a tvrdil, že přesně tohle by poslouchal doma. Nejsem znalec, poznal jsem akorát The Killers, ale přes několik piv mi James slíbil, že si to všechno, co hráli, zapamatuje, tak uvidíme :-)

Sea level measurement

2007-10-04T11:38:00.001+02:00

No comment, tohle mohl najít každej blb. Pocházi z dhmi. Nic lepšího jsem nenalezl.

Utrecht

2007-09-30T23:52:00.000+02:00

"Malá roztomilá sestřička Amsterdamu volá"
Aysegul, Gerben, Diego, James, Tomáš a já jsme se vypravili vlakem o sobotním poledni. Vlaky jsou zde parádní, ale hodně drahé, lístek stál po slevě 6€. Do Utrechtu odjíždí vlaky v podstatě každou čtvrthodinu a než se člověk usadí v těch naprosto tichých a rychlých dvoupatrových vlacích, je na místě- cca 40 km, 24 minut. Vlaky tu jezdí ze stejných nástupišť jako metro, takže cestování po železnici zabere opravdu minimum času a je značně populární. Vhledem k tomu, že místní univerzity hodně spolupracují, se zavedly například i jízdenky přes týden pro studenty zadarmo a velké slevy o víkendech a já například studuji několik kurzů z celostátního master degree Stochastics and financial mathematics, který se koná na třech univerzitách- Uni. of Amsterdam, naše VU a také v Utrechtu. Jen díky nevyjasněné byrokracii na zbylé dvě univerzity nechodím, ale ukázalo se, že bych klidně mohl.
Utrecht je krásné historické město s asi 300 000 obyvateli, klidnou atmosférou, krásnou věží, Rietveld-Schroder huis a také největší univerzitou v Holandsku. Čekal jsem možná trochu víc, ale je fakt, že nám lehce nepřálo počasí a tak jsem to například s focením měli malinko horší. Absolvovali jsme canal-cruise, pěšky jsme si prošli centrum skrz naskrz a do věže či Rietveld huis už jsme nešli, přece jen daších dvacet € už by bylo trochu moc. Spali jsme v báječném hostelu za 19€, s úklidem to tam je na štíru, ale jídlo se řídilo heslem "we supply, you cook and you WASH", internet zadarmo, neuvěřitelný koutek se spoustou hudebních nástrojů (zabrnkal jsme si na housle, smyčec do ruky jsem se po těch třech měsících bez hraní před lidmi vzít neodvážil) a přátelská atmosféra ve velké společné místnosti činí tento hostel jednoznačně pro cestovatelské povahy lákavým.
Fotky na picase a na facebooku- přihlaste se do této skvělé komunity!!

Kosovo

2007-09-26T18:53:00.000+02:00

The United States and the European Union are ready to recognize Kosovo if the Balkan province declares independence from Serbia in early December when last-ditch negotiations end, senior U.S. and European officials said Monday.

This is where justice ends and another Munich 1938 begins.

Global warming 2

2007-09-24T20:27:00.000+02:00

...Root said she studied how animals are being hurt by global warming. "That is such a depressing job," replied the nurse who daily deals with cancer patients...
Then they both laughed.

Czech president Vaclav Klaus was one of the officials opening this week UN gathering concerning the climate change. Let me quickly and briefly translate some of his statements:
1. despite the pressure coming from mass media the so called "global warming" impact on the Globe is relatively very small.
2. the predicted menace coming from the hypothesis of the global warming is mainly based on speculative and non scientific models. The time series observed by humans are not long enough to use them for any crucial decisions.
3. there is no scientific consensus concerning the observed data and their meaning.
4. the result of the argues between the climatologists is that we have two conclusions what to do next. Me, as an economist and an author of a book talking about economy and possible climate changes, I am on the side considering steps against some possibly non-existing warming as too expensive for everybody.
5. I am definitely not one of the politicians willing to control the emissions whatever it costs. As we are not sure, whether there is some long-run change and the less we know anything about human influence, I find it better to spend money on improving our living standards directly, I believe investments in technological improvement is much more worthwhile.
6. We shouldn't introduce any global controls, bans or limits. They are usually very harmful especially for the developing countries.

Thank you, president, for making me proud of my country and my president after a long time. It is important that there is somebody with different opinions than mainstream.

Eastside weekend

2007-09-24T16:06:00.000+02:00

Nejdříve jedna technická. Vzhledem k tomu, že tu fotí spousta lidí a ty fotky se objevují na facebook.com, doporučuji se na facebooku zaregistrovat, najít mě a udělat ze mě svého kamaráda, abychom mohli sdílet vše, na čem jsem vyobrazen a k čemu mám přístup. Usuzuji, že fotky, co jsou tam, není třeba kopírovat sem, beztak jednou facebook dorazí s plnou parou i do Čech.

Poslední tři dny jsem strávil v totální zadnici- středisko Klonie ve vesnici Ellertshaar na dalekém severo- východě Holandska. Cílem bylo poznat trochu holandského venkova a užít si pár společných chvil mimo civilizaci. Takže, holandský východ je nuda. Není to vlastně ani pořádný venkov, prostě Holandsko je hustě osídlená zem. Holandský venkov je dost bohatý a všechny farmy evidentně vydělávající podniky. Holandský venkov je značně rovný (překvapivě), zelený(taky překvapivě) a lesy tu jsou, ale nelze se v nich ztratit, jak jsou malé, upravené a protkané cestami šířky traktoru. I na holandském venkově se najdou idioti na motorkách řádící jakob jim ani ten nejmenší kousíček přírody nebyl svatý.
Co se utužování kolektivu týče, to se povedlo dokonale. Body programu byly následující: Dropping- prostě nás v noci vysadili kdesi, dostali jsme zaplombovanou mapu a měli jsme se vrátit do našeho střediska. Ideálně bychom měli být za cca hodinu a půl doma. Jako jediná skupina jsme mapu nepoužili, vrátili jsme se jako těsně druzí po asi čtyřech hodinách a ušli jsme přes dvacet kilometrů. Je to beznaděj, když člověk neví, jak jsou světové strany, kde je, jakým směrem má jít a jak je to daleko. Zachránil nás jeden farmář, který se šel podívat, na koho jeho pes tolik štěká- řekl nám, že jdeme úplně blbě a že to je domů fakt daleko :-))
Následovaly různé potrhlé úkoly a tanec a spát se šlo po šesté ranní. James, Stefan a Julia nás ještě stihli během spánku pomalovat, viz fotky.

Druhý den dopoledne, v devět, byla na řadě atletika, jinými slovy spousta bláznivých soutěží, u kterých jsme se bohatě vyřádili a odpoledne surival- dlouhá procházka okolím, při které nás čekala spousta úkolů- sestavit vor a přeplavat na něm rybník, postavit co nejvyšší věž z přepravek, jízda na kanoi, různé přelézání a podlézání a jízda na horských kolech. Vory byly paráda, změnilo se to díky Jamesovi a Diegovi v boj jednoho voru s "piráty" na dalším voru a byla ohromná zábava z břehu pozorovat pět nešťastníků, jak se oblečeni koupou v tom strašném brčálníku. Je z toho dokonce video:

Večer nastala po barbecue ochutnávka alkoholu ze zemí, odkud pocházíme. Sešlo se toho opravdu dost, například čtyři různé lahve whiskey a pět vodky a podle toho jsme taky dopadli. Ohromně zábavná akce s různými hrami, tancem a následujícím výletem k rybníku na krásnou plážičku, kterou jsme si vyhlédli na kánoích. Zapálili jsme si oheň a když jsem se tak rozhlížel, tomuto povedenému večeru už jen scházelo jediné- koupání na adama :-) Decentně jsem se v ústraní svlékl, vlezl do vody a začal dělat vyrvál.
Po chvíli se ostatní začali přidávat a nakonec kolem ohně stálo spousta skoro či úplně naháčů, kteří hledali ztracené teplo. Spát jsme se odebrali v ranních hodinách nadšení. Vzhledem k tomu, že od jedenácti byl další program, opět jsme toho příliš nenaspali a následoval výlet na jednu hezkou vyhlídku. Ještě předtím jsem se Ciaranem a Stefanem vydal na úklid pláže- dva pytle odpadu, asi patnáct nevypitých piv, dvoje hodinky, 3x ponožka, slipy a taky desetieurová bankovka je konečné skóre. Nějakým zázrakem jsme to všechno ustáli i bez opice, ohromně pobavení a jen trochu nevyspalí. Jen houšť takovým víkendům.

2:1

2007-09-20T01:06:00.000+02:00

Slávistický sen pokračuje. Až jsem z toho sentimentální, díky drobnému podvodu s ip adresou jsem to vše mohl sledovat živě na internetu a opravdu jsem si to užil. Dědo Stanislave, snažím se tak upřímně radovat, vztekat a prožívat fotbal, jak jsi to dokázal ty. V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova paní Bicanové v reportáži TV Nova: Lidi uměj být šťastní, co ten fotbal dá... shlédněte sami:

Protáčím hymnu Ligy mistrů pořád dokolečka a mám se hezky.

Auschwitz protocol

2007-09-18T23:59:00.001+02:00

... Just as they [The Jewish leaders] were reading the Auschwitz Protocol - as the Vrba-Wetzler report would become known - the Hungarian Jewish leaders were involved in delicate negotiations with Mr. Final Solution himself - Adolf Eichmann. On the surface, they were trying to get a deal that would allow them, their families and their friends to leave Hungary unscathed, with most of their worldly possessions, and in exchange the Nazis would get trucks and other such non-lethal material from the Allies. Some of the Hungarian Jewish leaders would later acknowledge that the talks were described by both sides as "blood for trucks." This in itself indicates that Eichmann knew he was letting Hungary's Jewish leaders leave in exchange for their silence. In any case, the result was that about 1,700 Hungarian Jewish leaders, with their families and friends, ended up in Switzerland, while almost half a million unsuspecting Hungarian Jews ended up dead in Auschwitz... a o tomhle se do konce minulého století na izraelských univerzitách pro jistotu neučilo a v tisku se o tom nemluvilo, jak tvrdí Ruth Linn. Tak to je síla, díky za odkaz. Takže, jak to bylo. Do leva do plynu, vy doprava do otroctví. Na fotce právě maďarští Židé z Podkarpatské Rusi, většina z ghetta v Berehovu.

Velká města světa

2007-09-17T22:15:00.000+02:00

Dostal jsem se k přečtení bookletu k právě probíhající výstavě v Tate moden gallery v Londýně.
Vypíšu tu jen pár drobností, keré jsem si na střední škole nedostatečně zapamatoval a z nepochopitelného důvodu chci, aby si je přečetlo i těch třicet denních návštěvníků:

město --------- populace ------- hustota

Londýn ----- 07,512,400 -- 04,761/km²
Tokyo ------ 12,570,000 -- 05,796/km²
Mexico city - 08,720,916 -- 05,841/km²
Bombaj --- >13,000,000 -- 27,220/km²
Káhira ------ 07,500,000 -- 35,047/km²

Deník Peru 2007

2007-09-17T17:04:00.000+02:00

Toto je druhá část. První část byla v srpnu. Všechny fotky (449) na picase. Zveřejnil jsem deník i na cestopisy.cz.

11. Cusco

Je to opravdu krásné město. Stačí jen tak chodit a čučet a na člověka ta pohnutá historie, která po sobě zanechala nádherné stopy, jen dýchá. Pro mě jako neindiána, který netrpí vůči kolonizátorům nenávistí, jsou i koloniální budovy velmi zajímavé a myslím si, že by se šlo zabavit v Cuscu, přestože malém městě, týden. Samozřejmě jsme nemohli vynechat nakupování a tak jsme se přehrabávali v záplavě stříbrných šperků (to většinou v případě nižsího rozpočtu, ale i stříbrné šperky mohou být opravdu high-class), či dokonalých ručně tkaných látkách z alpaky(to ti s lepším obnosem k útratě). S mamkou jsem zašel do místního Museo de Arte Precolombino. Musím se přidat k opěvným odám na výtvarné umění, které se v těchto „primitivních“ kulturách provozovalo. Jak jsem si posléze nechal vysvětlit, většinu velmi moderních směrů, v Čechách např. slavný kubismus, bychom bez inspirace z těchto kultur neměli. Je to neuvěřitelný pocit procházet chodbami s tvary a abstrakcemi, které znám z Evropy 20. století. Dodám, že toto muzem v Cuscu má všechny exponáty zapůjčené ze soukromého Museo Larco v Limě, očekávám, že nejlepší kusy zůstaly tam, takže určitě stojí za návštěvu. Ovšem soukromá muzea jsou několikrát dražší, než státní. Den v Cuscu jsme zakončili ve velmi, opravdu velmi, dobré restauraci, která se nacházela v atriu již dnes navštíveného muzea. Tahle večeře neměla chybu, několik chodů a člověk nemohl rozhodnout, který mu chutnal více. K tomu všemu Jiří objednal víno, které i mému netrénovanému jazyku přišlo jako zjevená dokonalost, postupně tři odrůdy červeného k různým chodům. Jiří mi potom vybral dvě lahve s sebou do Prahy, doufám, že budou alespoň podobně dobré :-)

12. Machu Picchu

Dnes jedeme na jeden z nově vybraných sedmi divů světa (obávám se, že již tak dost nesnesitelné davy na této památce se dále rozrostou a už to město pod nánosy turistů nebude vidět. ) Vyrážíme v pět ráno vlakem. Vlak provozuje chilská soukromá společnost a jelikož je to jediný přístup, kromě pěšky, na tento peruánský skvost, a must for everyone, patřičně si lístku na vlak cení- 100 dolarů backpackers, který ovšem jede pozdě, 120 Vistadome, který jede první a je to střední komfort a potom 507 dolarů za Hiram Bingham train. To je kapitalismus :-) Vistadome je na úrovni mezi starými a novými vagóny ČD, s například Pendoliny či vlaky Eurocity se vůbec nedá srovnat. Ale malé občerstvení bylo v ceně a v ceně také byla módní přehlídka naši průvodčích, kteří se nám snažili prodat oblečení z alpaky, ještě o něco dráž než ve značkových obchodech. Železnice z cusca vede po takzvané úvraťové trati, čili trasa ve stylu padajícího listu. Viděl jsem to poprvé v životě, je to opravdu sranda, akorát to neustálé měnění směru jízdy jde vcelku pomalu.

Machu Pichu je skvost. I když se z toho stává opravdu pouťová atrakce a dav lidí je všude přítomný, tudíž se soustředit na tu dokonalost je poněkud obtížné, je zřejmé, čím toto místo svému „objeviteli“ Hiramu Binghamovi učarovalo. Dokonale zachovaná struktura městečka, velmi rozlehlé ruiny, které dávají dost slušnou představu o tom, jak to asi mohlo vypadat. Část naší výpravy hlavní část absolvovala lehce z rychlíku, protože jsme spěchali i na Wayna Picchu- ten chorobně známý vrcholek z fotografií- a do chrámu měsíce, perličky pro fajnšmekry ;) Já jsem si jej tedy užil z celého toho komplexu nejvíce. Má tu atmosféru, kterou jsem tak nějak vnitřně u inckých památek očekával a kterou hlavní město z jednoduchých důvodů mít nemůže- tichou majestátnost a „nevtíravou“ dokonalost. Jinak výběh- jinak to nazvat nejde- na Wayna Picchu vstoupil do naší kroniky bojovným výkonem mamky Jitky, která se nedala a, přestože z ní šla pára jako z parní lokomotivy a občas kolem vylekaných pomalých turistů lezla po čtyřech, vše absolvovala a mohla si připsat další křížek do kolonky „fakulťáků“. Zbytek skupiny si vychutnával hlavní město a objevoval rozmanitá zákoutí, i to muselo mít leccos do sebe.

Den jsme zakončili v Cuscu v peruánské pizzerii, naše vyhladovělé žaludky nás ovšem zklamaly a bohužel jsme nebyli schopní tu horu naprosto dokonalého jídla sníst. I tak to ale byl další gastronomický zážitek- peruánská verze italské speciality se zdála lepší originálu :-)

13. Puno

Tak jsme se úspěšně přesunuli do Puna, přístavního městečka u jezera Titicaca. Cesta byla nejprve dost příjemná. Se vstáváním jsme tentokrát váhali a vyrazili až kolem deváté ráno. Měli jsme dvě krásné zastávky- první byla v údolí Andahuaylilllas kostel sv. Petra, tzv. Sixtýnská kaple Jižní Ameriky a další z krásných inckých památek, chrám Raqchi. Zajímavé bylo, že byl postaven ze sopečných lehounkých kamenů, které se evidentně drtily, takže nejvyšší část bývalého chrámu je pouze hliněná. Kromě chrámu, který měl jednu nejvyšší stěnu uprostřed a dvě menší podélné, zatímco příčné stěny žádné neměl tu bylo zajímavé obrovské množství skladišť zvaných "kolka". Vypadá to, že jsme u jedné z centrál inckého zásobování :-) Dále už jsme zažívali dobrodružství s peruánskými sociálními problémy. Místním se nelíbí platy učitelů a nenapadlo je nic lepšího, než udělat na zítřek a pozítří generální stávku. To by nebyl problém, ovšem už dnes vysypali na jedinou silnici mezi velkými městy Cuscem a Juliacou několik desítek kamiónů kamení a silnici totálně zneprůjezdnili. Zajímavý způsob protestu proti vládě. Nejdříve jsme hodinu stali na místě a čuměli na pokřikování a mávání transparenty, potom se kolona pohnula a začala zábava lidí jdoucích před vozy a snažících se odházet kameny alespoň pro jeden nouzový jízdní pruh, kterým by se kyvadlové nějak auta míjela. Hehe. Po cestě míjíme nejvyšší bod altiplana, sedlo La Raya- 4334 mnm, rozvodí mezi Tichým a Atlantickým oceánem a slavné indiánské tržiště. Náhorní planina nám připadá trochu jako Serenghetti, jen o pár metrů výš a občas se sněhem ;) Milan silnici, po které jedeme, docela trefně nazývá route 66, pravda je, že rovná a opuštěná je na to chvílemi dost. Naštěstí jsme to nakonec vše přestáli, trošku jsme si zaposilovali a teď čekáme s napětím na další dva dny. Máme být na jezeře, tak doufáme, že ho rozzlobený národ nevypustí :-) Ne, jediný problém by mohl být se zablokovaným přístavem, čemuž se snad vyhneme. Jdeme na večeři- místní variantu grilovaného kuřete, které se však rožní na ohni a trochu jinak koření. Sebevědomě si většina objednává půlku a kupodivu tentokráte vše sníme, samozřejmě i díky tomu, že tahle úprava kuřete prostě nemá chybu. Zahodili jsme nějaké předsudky, odložili příbory, vyhrnuli rukávy a už bylo slyšet jen mlaskání a vidět boule za ušima.

14. Taquile

Dnes se chystáme se na Titicaca, stávka nás zatím snad ohrožuje jen tím, že dojdeme do přístavu pěšky. Moc se těšíme, po dvou dnech zase svítí slunce a jezero vypadá nádherné. Někteří z nás už začínají být z Peru unaveni, tak doufám, že je jezero zase vrátí na správnou stranu a budou nadšení :-) Do přístavu nakonec pěšky nejdeme- před hotel si pro nás přijeli rikši a mohli jsme se rozjet na těchto tříkolových taxících poháněných lidmi směr voda. Cena k přístavu z kopce je poloviční, než směrem zpět. Někteří „taxikáři“cestou zpět dokonce museli tlačit, taková jsme tlustá zvířata. Jedeme vylidněným městem, stávka je evidentně hojně podporovaná. Jeden z mála lidí, které cestou potkáváme, jakýsi děda revolucionář, nám aspoň přímo před koly rozbije skleněnou láhev. Z přístavu vyrážíme na vodu výletní lodí pro cca dvacet pět lidí, kterou máme celou pro sebe a tak se můžeme rozvalovat, rozhlížet a slunit. Je ale fakt, že přestože si člověk připadá jako u moře, je ve čtyřech tisících a je tu zima, takže slunění probíhá s čepicemi na hlavách. Pár set metrů od přístavu vjíždíme do „rákosí“- totory. Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale je jej všude moře. Je to potřeba, protože k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě z něj vyrábějí i své dopravní prostředky - rákosové čluny. Z diskuse se zdálo, že rákos- rush- a totora jsou dvě odlišné věci, a já negramot jsem to sežral, ale zdá se, že jen kdesi vznikl šum při překladu, přece jen nikdo z nás nemluvil svým rodným jazykem. Totora se dá i jíst, a la chřestová pochoutka. První zastávkou jsou plovoucí ostrovy kmene Los Uros. Shlédli jsme pečlivě připravenou vskutku audiovizuální přednášku a jali se prohlížet domorodé stavby. Los Uros je indiánský kmen, který začal se svou originální existencí před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu oddělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Jiná interpretace je, že na vodu byli jednoduše vytlačeni. Začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale turismus zdá se dodal indiánům nový důvod proč se starat o udržení své tradice. Systém stavby plovoucího ostrovu lze vypozorovat z fotek. Dále pokračujeme lodí na slavný ostrov Taquile, kde nás čeká ubytování u místních a večer tradiční jídlo servírované v dekách- ryby, brambory, přemrzlé brambory cuno, kukuřice oca, fazole, a zbytek si nepamatuju. Ryba byla výborná, něco tak výborné nebylo, ale ta atmosféra, kterou to vše mělo, se superlativy nedá popsat. Ještě před večeří se někteří z nás vypravili pozorovat západ slunce, z kterého ovšem díku počasí nic nebylo. A co, tak jsme si aspoň vyfotili dramatické mraky.

15. Puno

Dnes si dopoledne ještě dopřáváme předincké ruiny a potom se nás část vypraví na jedinou písčitou pláž na tomto ostrově. Ta pláž opravdu neměla chybu, ostatně i naše jižní balkánské divy roztály a bylo vidět, že je to baví víc, než nějaké trapné chození :-) Většina z nás se dokonce vykoupala, bylo to méně ledové, než jsem čekal. Potom však rychle se opět obléct, pokud možno se nespálit a následovalo civění směrem Royal Cordillera v Bolívii. Byla to tam taková oáza našeho jinak nadupaného výletu, nikde jinde nám totiž Jiří Lindner, ten náš nekompromisní průvodce, sedět déle než hodinu nedovolil :-D Po poledni si dáváme výborné menu v jednom domácím lokálu. V tomto stravovacím zařízení zákazníky vítá majitel podáním ruky a výběr žádný není, je prostě polévka a ryba. Ovšem jaká Ryba, už se ji upravovat za těch pár století evidentně domorodci naučili dokonale. Snědl bych klidně ještě jednu. Následuje návrat do Puna a večer ve stávkou zmítaném městě- obchody měly zatažené rolety a turisty vpouštěly malými dvířky, restaurace zely prázdnotou a vůbec to bylo pochmurné. Zítra brzy ráno vyrazíme směr Juliaca na letiště, kde by mělo být letadlo do Limy. Držte nám palce, stávka zde vše obrátila naruby, letadla nelétala, dokonce ani vlak na Machu Picchu nejezdil. Silnice jsou zabarikádované, ale do rána by je měli uklízet vojáci. Bude to perných 45 km :-)

16.

Juliaca nám nebyla nakonec souzena. Ve 3 hodiny jsme vzbuzení, že u letiště včera hořela zapálená auta, létaly molotovy a je zavřené i na pátek. Cesta nakonec byla hodně dobrodružná, všeobecně stávka je tu hodně divoká, jihoamerický duch. Jiří pro nás sehnal autobus, který nás poveze cca šest hodin do Arequipy, kde letiště v pátek otevřeli a odkud nám zarezervoval letenky. Mikrobus byl trošku menší, než bychom si přáli, ale díkybohu za něj. Cesta náročná, ubíhala však až překvapivě dobře, dokud nás nezastavili policisté, že je silnice 15km před Arequipou totálně zatarasená a zatím se nepovedlo ji zprůjezdnit. Vyžaduje to totiž těžkou techniku a armádu, která by uklízeči četu ubránila. Dalším problémem bylo chybějící povolení pro naše auto jezdit v této oblasti. To jsem nepochopil. Navrhli nám objížďku, ta byla opět jen zpevněná hlína, ale do města jsme se nakonec dostali a na letišti byli v jedenáct, hodinu a půl před plánovaným odletem. Cesta to nakonec byla i spektakulární- objížděli jsme například sopku El Misti 5822m, a objížděli jsme ji tak dlouho, že jsem nevěděl, zda být rád, že jsem si ji prohlédl vskutku podrobně, nebo se vztekat, ať už je proboha konec. Vůbec je tato oblast zase něčím úplně jiným, značně vyprahlá a životu nevlídná, dramaticky zbarvená do červena, prach je všudybylem.. Jenže ouha, po dlouhé ale zajímávé cestě nás čeká další prima překvápko, náš let zrušili, stejně jako několik dalších. Nakonec se nám za 1100 dolarů (!!!) podařilo narvat do letadla v šest a dostat se do Limy, jinak by nás čekalo 20 hodin v autě. Přebytečný čas jsme využili k prohlídce také značně zablokované Arequipy- bílého města. Toto přízvisko pochází z bílého sopečného kamene- sillaru, z kterého je většina města postavena. Krásné město, vlastně je docela prima, že jsme se tam neplánovaně dostali, Jiří nás pořád nutil, ať si uděláme výlet na tři týdny, aby do programu Arequipu dostal, tak jsme ji nakonec viděli z rychlíku takto :-) Nad městem se tyčí majestátní hory- největší a nejhezčí z nich je Chachani (sukně v jazyce kečua ) 6057m. Na letišti jsme zase pro změnu mohli trávit čas posmíváním se hoře Pichu Pichu 5669m, kvůli jejímu názvu samozřejmě, která se prudce zdvihá hned vedle ranveje. Když jsme na ranveji viděli na vlastní oči přistát letadlo (Lan- dobrá společnost), kterým jsme měli letět, konečně jsme začali věřit, že letíme, že máme problémy za sebou.

V Limě šli všichni kromě mě, který barbarsky dal přednost spánku, na prý dokonalou večeři do vyhlášeného podniku kousek od hotelu a už se mohlo popíjet, bilancovat, vyprávět historky o chlápkovi El tigro atp., o tom já ale moc nepopovídám, já jsem v tu chvíli byl kdesi ve snech mezi indiány.

17. Lima

Ráno nás jde pár nadšenců chorobně toužících po další dávce poznání do města, já s mamkou pokračujeme do muzea a část lidí jde ještě dokupovat šperky a cetky a kraviny, no prostě suvenýry z cest. Muzeum je opravdu povedený zážitek, nejvíc mě pobavily jakési uniformované děti ze soukromé školy, které u modelu Machu Picchu začaly nadšeně vykřikovat a výskat a zbytek je už evidentně nezajímal, i když se učitel málem přetrhl. Následuje návrat do hotelu a v půl jedné jedeme na oběd. Ten se odehrává v přepychové a opravdu dobré restauraci La Rosa Nautica na kůlech nad mořskou hladinou. Opět jsme se nádherně přejedli a přepili a líbilo se nám tam tolik, že jsme jaksi prošvihli na opoledne naplánované muzeum. Bývali bychom do něj mohli, kdybychom tušili, co nás ještě čeká. Sborově jsme poděkovali konečně veselé člence výpravy (blížil se konec) za pozvání na tento labužnický zážitek a mohli vyrazit. Příjezd na letiště Jorge Chavez nás zastihl již značně uvolněné, zážitek za námi a teď už s evropskou spolehlivou společností až do Prahy. Ó nikoliv přátelé. Evidentně nám není souzeno cestovat v rámci této dovolené normálně. Mysleli jsme si, že tím, že jsme v Limě, se nám už nemůže nic stát, stávka kdesi daleko a už jen spokojeně doletět domů. Původně ohlášené zpoždění, tři hodiny, znamenalo, že nestihneme přípoj, ale dostali jsme se do dalšího letadla 1925 z Amsterdamu. Ovšem potom nám sdělili nejisté další tři hodiny, což by znamenalo, že my pražáci máme dvacet minut na přestup a pravděpodobně tedy spíme v Amsterdamu. Letadlo při vzletu z Amsterdamu trefilo jakési opeřence a oba motory vyžadují revizi, vzletět není možné. Zpoždění nakonec narostlo na asi sedm hodin, přesně to nevím, protože jsme se před gatem příjemně opili výborným Pisco sour a když nás po šesti hodinách pouštěli do letadla jen jsem dosedl a usnul. Zaznamenal jsem rolování při startu, ale neobtěžoval jsem se kouknout na hodinky a chrněl dál.

18. cesta

Přestože pilot slíbil, že to bude smažit, nestačilo to. Dosedli jsme o něco víc než šest hodin později a na obrazovce nám oznámili, že na náš přípoj do Prahy můžeme zapomenout. To už nemuselo vzrušovat londýnskou a bělehradskou část, které dávno věděly, že se můžou „těšit“ na noc na letišti Schiphol. Samozřejmě, že my tvrdohlaví Češi jsme to běželi zkusit, ale o to větší naše zklamání bylo. Letadlo stále parkovalo u stojánky, ale už nás do něj odmítli pustit. Oukej, všichni jsme se smířili s tím, že naše dovolená potrvá až do pondělka. Byl čas využít odprošující poukázky KLM a nakonec se ale pro nás pár pražských vše v dobré obrátilo, přerezervovali nás do večerního letadla, o kterém nikdo z nás neměl tušení. Zavolali jsme si se zbytkem, který takové štěstí neměl, rozloučili se a vypravili se v ústrety letadlu do Prahy. A jak to dopadlo? Ano, letadlo mělo hodinu zpoždění.

Pink edition

2007-09-14T19:19:00.001+02:00

Každý čtvrtek se koná borrel- hromadná party pro všechny cizince. Včera měla název Pink edition, každý měl přijít v něčem růžovém. K mému velkému překvapení drtivá většina studentů tento úkol vzala odpovědně a po různých nákupech na bleším trhu jsme vypadali opravdu dokonale... Deanovi bohužel nejsou vidět jeho "rozkošné" dámské kraťásky, které na sobě měly růžové asi pět odstínů.
Na fotce zleva: Petr, Flo, Laura, Benjamin, Linda, Dean & Emily. PinkEdition na picase.

Měsíc v Amsterdamu

2007-09-13T13:00:00.000+02:00

Tak, včera tomu byly čtyři týdny, co jsem se na část studijního života přesunul do Amsterdamu. Musím trochu začít bilancovat.
Výhody bez nároku na řazení dle význammnosti. Asi to budu doplňovat, nějak mě toho napadá čím dál víc :-)

Otevřená společnost, jejíž uvažování je průměrnému Čechovi(koneckonců i Američanovi) obrovským poučením.
Multikulturalismus v praxi.
Vytržení z domácího prostředí, ze zajetých vztahů a pochodů, nutí mě to znovu přemýšlet, jak se vlastně věci dělají správně. Co je samozřejmé, co není.
Spousta studentů z opravdu všech koutů světa.
Samostatný život v kampusu, vše si musím obstarávat sám, můžu být zavřený, ale také mohu kdykoliv jít a potkat spustu príma lidí a dobře se s nimi bavit.
Kvalitní a náročná univerzita.
Noví přátelé, i když je samozřejmě otázka, co to znamená přátelství s lidmi, které znám měsíc a kteří mi z velké části jednou zase navždy zmizejí.
Obrovské možnosti...
Rozšiřuji kulinářské umění, nikdy jsem se tak pravidelně sám nestravoval, byly po ruce menzy, čínské bufety, návštěvy rodičů. A tak mi mých deset jídel přestává stačit. Už jsem vyzkoušel fajitas, japanese broccoli, houbové či černé rizoto, chicken curry a další skvostná jídla.
Naučil jsem se psát všemi deseti, už mě to mé ťukání fakt s..lo
Od Jamese mám britský břitký humor z první ruky, ještě pořád se mi stává, že mi jeho brutální vtip dojde až o minutu později, protože ten člověk se prostě nezasměje. Ale už se mi to stává méně často ;)
Konečně si zase zahraji po deseti letech pořádný fotbal.
Opravdu hodně se bavím a život jde skvěle.

I feel good, I knew that I would, now...
Nevýhody:

Je to opravdu drahá země. Hospody strašně drahé, bydlení strašně drahé, to vše jsem ještě čekal. Například cena skript mě už ale opravdu šokovala- Cena knihy na kurz Advanced Econometrics, kterou jsme si měli povinně koupit- 77€, mě odradila od absolvovánní tohoto kurzu.
Není tu prostor na muzicírování, ale to jsem vlastně trochu chtěl, tenhle veškerý čas požírající koníček na chvíli trošku omezit, přeci jen se jednou budu živit něčím jiným. Housle mi přijedou až v říjnu.
hmm...
dobře, dobře, chybíte mi :) vy všichni, které mám rád a které jsem v Praze, Brodě, na Lhotě, v Bělehradě, Londýně, v Hodoňovicích, Brně, Rennes a na dalších mnoha místech nechal. Moc moc Vás zdravím!

Mácal

2007-09-10T21:31:00.000+02:00

Dostal jsem otázku, zda jsem si všiml, že Mácal sekl s taktovkou. Ano všiml, i když dnes z toho vyplynulo, že končí jen s byrokratickými povinnostmi šéfdirigenta a umělecká angažmá splní všechna až do vypršení smlouvy. Je to jen další důvod k zamyšlení nad stavem nejslavnějšího a největšího z českých orchestrů.. Je pravda, že francouzský Le Monde de la Musique ČF vyhlásil před rokem devátým nejlepším evropským orchestrem, ale my můžeme jen smutnit nad ústupem Talichem, Kubelíkem, Ančerlem či Neumannem vybudované slávy. Nedokážu pochopit, co vedlo orchestr k vyštípání nastupující hvězdy Jiřího Bělohlávka na začátku devadesátých let, nevím, proč stávkovali proti světově uznávanému Gerdu Albrechtovi a nerozumím, jak si mohli nechat líbit Vladimira Ashkenazyho, který jest slavným klavíristou a Židem, ale ne dirigentem. Když se konečně podařilo dát orchestr do rukou spřízněné opravdové osobnosti, orchestr se interpretačně nacházel patrně na dně. Mácal se ovšem snažil a už už to vypadá na dobře nastoupenou cestu. Ovšem zase se musí opakovat stejná chyba, Zdeňku Mácalovi končí za rok smlouva, trucuje jako malé dítě a není za něj náhrada. Neustálé váhání s nabídnutím šefovské smlouvy Manfredu Honeckovi zapříčilo, že podepsal v Pittsburghu a podobný volný dirigent není. Ironie tomu chtěla, aby Bělohlávek šéfoval Londýnskému BBC a Gerd Albrecht jezdil do Prahy s evropskou špičkou jako hlavní host pražského jara.. I český supertalent Jakub Hrůša diriguje jinde- šéfuje ve Zlíně a hostuje v pkf, kde dělá projekty na světové úrovni a pkf, ovšem nejen díky tomu, dostává i takové přivýdělky, jako je doprovod Maxima Vengerova na jeho italském turné...

Pláž

2007-09-09T14:12:00.000+02:00

V sobotu jsme vyrazili na pláž. Vybrali jsme si kompromis mezi dosažitelností a oblíbeností a na kole vyrazili směrem Zandvoort, 30km, tzn. asi dvě hodiny na našich herkách. Cesta kolem letiště Schiphol byla dost hezká ale chvílemi trochu zdlouhavá. Přece jen louky, kanály, kozy a ovce v různých kombinacích člověka časem omrzí. Lepší zábava je pozorovat nějaké další výtvory civilizace. Jedním z nich bylo samotné letiště a neuvěřitelná spousta letadel, která se tu na třech ranvejích vyměňuje. Po cestě jsme se také stavili v druhém nejstarším a dodnes značně důležitém městě Holandska- Haarlemu, centru umění, řemesel a květin. Zrovna jsme tam narazili na boat fest, ale na promenádu lodí po hlavním kanále se nám čekat nechtělo. Haarlem má krásné historické mini-centrum, jehož srdcem je Grote Markt s velikou katedrálou St. Bavokerk. Na místní slavné a krásné varhany hrál kromě Mendelssohna či Haendela také desetiletý Mozart. Trhu jsme využili k občerstvení- abych ilustroval ceny, já jsem si koupil pecen chleba za 2,50 € a James sendvič s jakousi smaženou mořskou rybou ještě o jedno euro dráž. Ne, nejím suchý chléb, počítal jsem s piknikem u moře a zbylé suroviny jsem měl s sebou :-) Počasí nám příliš nepřálo, ale přes mraky a občasné poprchávání jsme statečně pokračovali dalších pár kilometrů na pláž a udělali jsme dobře, byla to opravdu zábava. Pláž v létě vypadá idylicky, my jsme tam skotačili v podstatě sami a rozhodně jsme byli jediní, kdo vlezl do vody. Vlny sice trochu kazili plavání, ale bohatě jsme je využili k blbnutí, voda podle rešerše měla včera 18°C. Na závěr jsme si také užili air-show, evidentně tu kdosi trénoval a opravdu nás to nadchlo. Už jste někdy viděli, aby letadlo po pár dokonalých vertikálních kruzích letělo kolmo nahoru a najednou na pár sekund zůstalo stát vodorovně na místě? Wow.
Dodatek k teplotě. Může mi někdo vysvětlit, co to je vlastně teplota moře?
Pár fotek už je na picase.

Global warming

2007-09-05T17:36:00.000+02:00

Vy všichni Al Goreové, Blairové, Bursíkové, Metelkové, patolízalští novináři, vy, co se vám zatmělo a při značně jednostranné argumentaci odmítáte používat mozek, vy všichni už mi konečně s tím globálním oteplováním vlezte na záda.
Děkuji.

Sloh na gymnáziu

2007-09-03T21:24:00.000+02:00

Dnes jsem si dělal pořádek v počítači a začetl jsem se do svých slohových výtvorů z gymnázia. Rozhodl jsem se toho polovinu zveřejnit, protože si myslím, že je docela dobrá chvíle na poznávací hru mým blízkým. Schválně, v čem všem mě nebo sebe najdete :) Dal jsem sem jen to, co shledávám aspoň trochu kvalitním.

Maturitní písemka- fiktivní rozhovor
Pro Bondyho- nechutná mikropovídka
Krátká esej o antisemitismu
Zadání: nervózní běh myšlenek
Povídka na zadaná slova
Bulvární reportáž
Úvaha nad smyslem dějepisu
Fejeton- TV
Povídka o mé zapomnětlivosti
Divadlo Vizita
Z nejhoršího jsme uvnitř- úvaha
Boban Markovič- zážitek

Jazz a Irák

2007-09-02T11:53:00.000+02:00

Včera jsem většinu dne strávil na jazzovém festivalu seven bridges. Moc příjemná hudba a hlavně Roy Ayers na závěr publikum přes chvilkové problémy s vibrafonem nadchnul. Byl jsem příjemně překvapený množstvím diváků, plovoucí hlediště bylo beznadějně plné a okolní uličky a mostky také. Plovoucí podium a hlediště mimochodem dělalo problém jistým kolegům, kteří fakt, že plujeme, nezaregistrovali a mizící půdu pod nohama přisuzovali alkoholu. Tvrdili, že toho přeci sakra tolik nevypili :-D

Ještě se podrobněji vrátím k mé diskusi o Iráku s americkým studentem. Problémem dneška totiž je, že už jsme všichni trochu otupělí a já osobně asi už ten rozměr katastrofy nejsem s to vnímat. Výroční zpráva z března po čtyřech letech války:

On every available indicator the year just ended (March 2006 – March 2007) has been by far the worst year for violence against civilians in Iraq since the invasion:

almost half (44%) of all violent civilian deaths after the initial invasion phase occurred in the just-ended fourth year of the conflict
mortar attacks that kill civilians have quadrupled in the last year (from 73 to 289)
massive bomb blasts that kill more than 50 people have nearly doubled in the last year (from 9 to 17)
fatal suicide bombs, car bombs, and roadside bombing attacks have doubled in the last year (from 712 to 1476)
one in 160 of Baghdad’s 6.5 million population has been violently killed since the beginning of the war, representing 64% of deaths recorded so far

Media reports of civilian casualties in the Iraq conflict has documented over 65,000 violent deaths to date.

A tady je aktuální článek- 308 mrtvých civilistů za poslední týden.

Group photo

2007-08-30T17:30:00.001+02:00

International students participating on ISI days.

Slavia a nový milník

2007-08-30T14:12:00.000+02:00

Známe se už celý století

Roky snů, pak roky prokletí
Vítězství i nesplněný přání
Jistota, že nikdy nejsme sami

Na nebi hvězda vychází
Jdeme dál a nic nás nesrazí
Všechno to, v co jsme kdy věřili
Stane se - a to už za chvíli..

Poprvý, podruhý, potřetí
Ruce nám zas k nebi vyletí
Všechno to, v co jsme kdy věřili
Stane se - a to už za chvíli!Standa Vlček: 1:0. Autor MAFA- Michal Růžička.

Standa Vlček: 2:1. Autor ASP.

Stalo se.

1892 založení klubu.
- bílá barva je čistota sportovní myšlenky a čestného boje, kde protivník není nepřítel, ale uznávaný soupeř,
- červená barva je symbolem srdce, které vkládáme do svých zápasů.
Při schvalování kroje-dresu na dvě poloviny bílé a červené barvy byla přidána do bílé plochy dresu červená pěticípá hvězda hrotem dolu, která představuje stále novou naději povznášející mysl a sílící ducha i v obdobích nezdaru a neúspěchu.
1896 Slavia- AC Praha 6:0
1899 zápasy s Oxfordem, Berlínem ad.
1912 první prohra na domácím území- s SK Smíchov
1937 Josef Bican přichází do Slavie
1948 Slavia jako buržoazní klub upadá v nemilost
1950 Slavia vyhnána z Letné, 1951 sestup, sešívané dresy zakázány, změna názvu
1964 umělci zakládají odbor přátel a snaží se konsolidovat mužstvo, jmenujeme se opět Slavia
1965 Stanislav Libenský přispívá na nákup Františka Veselého (víte, proč to píšu)
1991 Boris Korbel ve Slavii
1996 po padesátí letech máme titul
2006 stavba stadionu se stala skutečností
2007 Slavia hraje slavnou ligu mistrů.

Tady v Amsterdamu to mělo hodně zvláštní atmosféru. Na Leidseplein kluby a bary praskaly ve švech, Ajaxu se tu fandí bez rozdílu pohlaví, vzdělání i věku a toto náměstí je fandovská mekka. Dokonce i mí známí cizinci přáli Ajaxu, aby tu mohli chodit na fotbal. Snažil jsem se kontrolovat, při gólu Ajaxu mi přišlo, že se přes nás přehnalo tsunami, ale to nejlepší přišlo ke konci. Mickael Tavares krásně vybídl Standu Vlčka a ten k mému naprostému úžasu chladnokrevně proměnil. Euforicky jsem zakřičel, vylétl do vzduchu a teprve potom si uvědomil to mrazivé ticho a stovky pohledů, které patřili jedině mě. Paradoxní situace, nezbylo mi, než se trapně pousmát na své okolí a poprosit těch dalších patnáct studentů, aby si stoupli kolem mě. Naštěstí zklamání Holanďanů bylo tak velké, že se mnou po zápase nezabývali a pár minut po všem už na Leidseplein místo stovek pobíhajících dresů Ajaxu skoro nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že jsem tímto vyhrál sázku s Gerardem z Mexika a čekala mě tequila zdarma, následovala účast na velké party pořádané ekonomickou fakultou v největším klubu v Amsterdamu- Paradiso. Domů jsem přijel na kole po čtvrté ráno, jak jinak tady, v Amsterdamu...

ISI days

2007-08-28T15:47:00.000+02:00

Tak za sebou máme většinu z parádního uvítacího programu, který nám připravili nadšenci z ESN- VUniverse, ohromně jsme se bavili a užili si město plnými doušky. V sobotu byla na pořadu dne nejdříve prohlídka města, začali jsme v příjemném Café Dulac, občerstvili se drinkem zdarma a vyrazili do centra. Památky se střídají s nahatými ženami, potkali jsme krásné stařičké, hodně tmavé, brown-cafés či dokonce jediný buddhistický chrám mimo Asii. Proč je zrovna v Amsterdamu je mi opravdu záhadou. V průběhu odpoledne jsme strávili hodinku v muzeu holandské historie, výklad byl nejlepší, jaký jsem kdy zažil, naše průvodkyně toho věděla opravdu dost a podávala to neobyčejně zábavně. Následovala pivnice s ochutnávkou i výkladem(víte, že pivo pochází z Mezopotámie? A další věc- striktně se zde odlišuje mezi bier a pils) a společné foto na náměstí Dam. Poté nás už čekala večeře a divoká noc postupně ve čtyřech značně odlišných barech- coctail, disko, irish a nakonec SOHO, jeden z místních asi třiceti gay-barů. Dostal jsem asi patnáct nabídek, ale bavil jsem se opravdu dobře, do Amstelveenu jsme dorazili kolem páté. Mimochodem, lesbické bary jsou ve městě jenom dva a na rozdíl od gaybarů jsou opačnému pohlaví uzavřené.
V neděli nás čekal odpolední beach, kavárna, kterou jsem vyměnil za prohlídku přístavu, a nakonec výborná večeře v comedy café s následnou comedy show. I když mí kamarádi angličané byli spíše zklamaní, bylo to rozhodně o mnoho lepší než manéž Bolka Polívky. Koneckonců, byl jsem na něčem podobném poprvé, jinak to znám akorát z tv. Následoval opět alkohol.
Aby se to nepletlo, včera jsme na našem patře uspořádali (další) seznamovací party. Přišla snad půlka baráku a byla to vskutku šou. Nejzábavnějším momentem pro mě ovšem byla diskuse s američanem z Idaho o mezinárodní politice, kterou tu studuje. Od Obamy jsme se postupně přes Irák a Čínu dostali k EU. Je neuvěřitelné, jak tomuto pro mě velmi spornému projektu věří a fandí. Viděl o hodně dál, než jen na český píseček...
Dnes večer to bude těžká romantika. Canal cruise, hurayyyyyy!

Fotky jako vždy na picase.

Peníze

2007-08-25T09:25:00.000+02:00

Před rokem jsem si během okurkové sezony všiml, že Mugabe po vyhnání bílých farmářů dělá další hovadiny, tiskne nekryté peníze a inflace dosáhla tisíc procent. Byl to tehdy velký titulek pravděpodobně na Britských listech. Kolika procent asi dosahuje inflace v Zimbabwe dnes? Robert Mugabe se dostal k moci v roce 1980 a během své vlády se evidentně stihl totálně zbláznit. Ze "šperku Afriky" udělal zemi, která krachuje a vrací se k výměnnému obchodu. Ale ostatním politikům Jižní Afriky to evidentně tak moc nevadí.

Tady v Amsterdamu nás také trápí problémy s penězi. Již více než před týdnem bylo nasazeno ďábelské tempo, jak ze strany studentské organizace, tak samotných studentů. Seznamovací party se konají denně a všechno to platit je tedy úkol. Dnes dokonce začíná uvítací víkend, dva dny hospod, barů, gaybarů, klubů, redlight district, sem tam muzeum, ale jedině snad tortury. Program začíná vždy ve dvanáct a končí v pět ráno. Město dle průvodce prý poznáme později sami..

Pražský studentský orchestr

2007-08-22T16:57:00.000+02:00

Dnes jsem neuvěřitelnou náhodou narazil na dojmy jakéhosi božana z koncertu v Rudolfinu, na kterém jsme hráli Novosvětskou. Musím říct, že takovouhle recenzi jsem ještě nikdy neviděl, málem jsem umřel smíchy. V deníku hudební kritičky lze nalézt ohlasy studentů na koncerty Beethovena a Šostakoviče, například na lidovkách potom serióznější recenzi úplně prvního koncertu- Janáčka:-)

VU (čti "FY")

2007-08-22T03:29:00.000+02:00

Ve úterý byl oficiální seznamovací den na univerzitě. Znamená to spoustu jídla a pití zdarma, znamená to spousta řečí a úsměvů a hlavně to znamená další možnost poznat tu ohromující spoustu zajímavých lidí ze všech koutů světa pohromadě. Kde jinde člověk potká Súdánce, Číňany, Mexičany, Venezuelku, Angličany, Australany, Kanaďany, Bulhary, Američany, Rusy, ano, Čechy, Švýcary, Němce, Dány, Španěly, Slováky, Maďary, všechny ostatní známé evropany, irish gaelic a další spoustu národností pohromadě jen tak rozmlouvat o fotbale, holokaustu, o tom, jak se po světě říká "vietnamkám" (s malým "v", těm pantoflím...), či kde si koupit nejlepší spacecake (má rodina určitě nechce vědět, co to je :-)? Kde jinde, než v asi deset let (kdysi v sedmnáctém století, pokud se šeredně nepletu) vedoucím městě světa, Amsterdamu? Hodně anglicky mluvících studentů sem jezdí za levným školným, spousta exotických cizinců za svobodou bez strachu a východní břídilové (to jsem my) za dost draze zaplacenou ( :-) pivo v baru ve městě za pět euro, chléb v supermarketu za dvě eura) zkušeností. Všichni sem ovšem jedou s velkým očekáváním pulzujícího velkoměsta (přestože má jen cca 750 000 obyvatel).
Tato očekávání se bezezbytku plní, ale abychom furt jen bezhlavě neutráceli, dnes jsme se sešli na 4. patře, všude kolem i unitř dvojlůžáku dvou divokých Australanů. Zábavná a strhující party, všichni jsem přes sebe křičeli, smáli se, bylo nás asi padesát a jen jsme si užívali život. Přeci zítra (dnes) nemusíme vstávat, škola začíná až za 12 dní, byli jsme se pozváni takto brzo jen kvůli seznamování s městem a novými přáteli... Otázka je, kdo potom tu chodbu, balkon, kuchyň a v neposlední řadě ten pokoj, bude uklízet :-) Naštěstí to není tak hrozné.

Dnes jsem si zapamatoval pár vět z úst vedení Vrije Universiteit, které zněly na mítinku. Ponechám je v jazyce, který mě při rychlém zapsání po příchodu napadl, a ...bez komentáře.

Chcete-li znát ostatní, poznejte teprve dokonale sebe. Bez toho nikdy nebudete schopni říct, co chcete dělat vy, natož co mají dělat ostatní, tudíž budete naprosto nedůležití.

Je zajímavé, kolik lidí dnes zná slovo Bible? Svoboda? A kolik Mc Donald's?

Tím, že studujete, si nejen dopřejete více možností, ale přejímáte i spoustu odpovědnosti za své okolí, za svoji zemi, za množství lidí, kterým budete radit...

Do not be too shy or too polite. Even at the University, at our University, everybody here is to help you and to guide you to improve yourself, so do not hesitate to ask us the most stupid questions and to share the simplest problems. We are very proud to have some really important personalities in our professors team and these personalities are very proud to lead you, because now it is your turn to be important.

Jinak fotky z poznávání campusu jako vždy na picase.

Paul Potts

2007-08-20T11:54:00.000+02:00

Nedá mi to a i po asi 4 týdnech, co jsem tohle video objevil, se k němu musím občas vrátit. Ano, je to kýč, je to pohádka se šťastným koncem, je to především komerční trhák, ale je to prostě krásný, silný a dojemný zážitek.
Jan Tomsa:
"Před dvěma měsíci poprvé zazpíval neznámý prodejce mobilů v televizní soutěži Britain´s Got Talent. Sedmnáctého června v soutěži zvítězil, když mu svůj hlas poslalo přes dva milióny televizních diváků. Video se záznamem jeho prvního vystoupení si následně na serveru YouTube prohlédlo přes deset miliónů lidí z celého světa a klip se tak zařadil mezi nejsledovanější videa v historii webu. Dnes je již těch desítek několik.
Třicátník Paul, vizáž venkovana s křivými zuby, sebevědomím na bodě nula a úsměvem zakřiknutého dítěte. Tenhle chlapík nakráčel před dvoutisícové publikum, tříčlennou porotu v čele s obávaným Simonem Cowellem (šéf nahrávací společnosti Sony BMG pro Velkou Británii, člen poroty American Idol apod.) a všem sdělil, že bude zpívat operu. Na to, jak slavnou árii Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot zvládl, se podívejte sami. Možná vám poklesne čelist stejně jako Simonovi a vytrysknou slzy jako Amandě..."
... nebo obojí jako mně :-)
Video si prohlédněte zde na Youtube.

Dean a Gaspard-Gustave Coriolis

2007-08-20T11:09:00.000+02:00

Hurikán Dean vyfocený členy posádky raketoplánu Endeavour při výstupu do volného kosmu v sobotu, 18.8.2007. To mi připomíná, že jsem v Peru nad jedním vírem, tentokrát v umyvadle při vypouštění vody na praní, dost zíral. Voda se netočila proti hodinovým ručičkám, jak jsem čekal, nýbrž obráceně, evropsky. Vyvracelo to mé přesvědčení o všeprostupující Coriolisově síle. Velké poučení mi přinesla Wikipedia. Je tedy dobré vědět, že vír ve vaně většinou s Coriolisovou silou souvisí velmi málo, spíš vůbec, a je třeba se tohoto silného mýtu zbavit.

Mobilní číslo

2007-08-19T17:16:00.000+02:00

Počínaje dneškem přestávám mít zapnuté české číslo, jen jednou za dva dny zkontroluji smsky a případné nepřijaté hovory. Moje nové telefonní číslo je +316 20 77 01 12.

Bike

2007-08-19T00:53:00.000+02:00

That's about it, I have made it. I have got a fancy bike in good condition for €12 and a BIG chain with a back wheel locker for €19. This is life, man, this is Amsterdam.
From the city centre to my room in 30 minutes. And for free... it is a seriously good thing, the bike.
How to save your life, or how to keep your bike: An Amsterdam story.
Exchange story.

Deník Peru 2007

2007-08-18T20:52:00.000+02:00

Tak, jak jsem slíbil, je tady první část deníku, který jsem si psal v Peru. Druhá část je v září. Dokonce jsem i vylepšil album na picase, je tam méně fotek, jsou tam některé přidané z foťáku Jeleny, fotila ona, Jiří a možná někdo další, díky. Pilně doplňuji popisky.
Zatím nemám, nevím, jestli někdy mít budu, sílu dávat fotky do textu, asi je nejlepší si číst a prohlížet fotky v druhém okně.

Den 1. cesta

Ráno v sedm nás čeká letadlo do Amsterdamu. Nebyla by to naše parta, kdybychom neměli problémy s včasným příchodem ke gatu, tentokrát to bylo způsobeno zdlouhavým balením bagáže do fólie, na které jsme čekali přes hodinu. Nakonec jsme letadlo snad ani nezpozdili a nabrali jsme směr Amsterdam, kde se k nám přidala ještě srbsko-anglická část. Let do Limy trval 15 hodin a měli jsme 1,5 hodiny zpoždění, to jsme ještě netušili, že to bude to nejmenší zpoždění, jaké zažijeme. V Peru bylo po příjezdu na hotel teprve půl osmé, tak jdeme po 15 hodinovém letu na večeři, začínáme grilovanými steaky. Z Limy jsme tento den nic neviděli, přeci jen jsme kousek od rovníku a světlo je tu v podstatě od šesti do šesti. Vypadá to, že přestože se na Vodafonu dušovali, že tu mají partnera, tak tu naše telefony nic nenachází, uvidíme, jak se to vyvine.

Den 2. Cusco

Dnes jsme brzy ráno, po příjemné noci ve velice stylovém hotelu Antigua Miraflores , letěli do Cusca. To je naprosto neuvěřitelně nádherné město s 400 000 obyvateli. Jsme zde ve výšce cca 3400m a v rámci aklimatizace nám pořád dávají pít a žvýkat koku, shodli jsme se, že je to docela zábava, snad se za těch 14 dní nestaneme závislými :-) V Cuscu jsme se po příletu ubytovali v malebném hotelu nad městem, je odtud fantastický výhled na celé město a hory kolem plus příjemná dostupnost pěšky do centra. Den jsme začali v místním lokálu obědem, který byl poznávací, tři jsme se odhodlali k ochutnání morčete, dali jsme si také kukuřičné placky s nádivkou a zdejší verzi plněné papriky, která je většinou dost ostrá. Musím říct, že morče je dost výrazné chuti, docela dobré, ale je to dost obírání, poučení je dát si radši půlku, nebo dokonce celé. Ne jako my, dali jsme si čtvrtku a vlastně pořád oblizovali kosti. Je to něco na způsob králíka, ještě výraznější chuť a samozřejmě pohled na tu hroznou hlavičku se zubama a pařátky člověk před započetím jídla musí rozdýchat. Další speciality jsem shledal spíše normálními, ale byl jsem přesvědčován, že jejich nutriční a vitamínové hodnoty jsou omračující. Po obědě jsme jeli na objížďku výrazných památek města (small circuit). Inkové byli velcí stavitele a dávali si záležet s kamenným opracováním (čím posvátnější místo, tím více), čili památky po nich mají patrně nekonečnou trvanlivost a jejich přesnost a pečlivost je ohromující. Španělé se snažili Incké chrámy bourat a rozebírat, šlo jim to ale velice těžko. Z toho, co rozebrali, postavili zde ve městě fůru krásných katolických kostelů. Kostely jsou vybavené velice zábavně- Ježíš je snědý a v sukni, panna Marie ukazuje na jednom z obrazů prso a na druhém dokonce z prsu tryská mléko až do úst již odsouzeného Ježíše, který je několik metrů od ní :-) Na obraze poslední večeře páně je místo jehněte taky morče, ti lidé si s tím divným zvířetem nedají pokoj. Jedna z nejdůležitějších památek- Coricancha, chrám slunce, byla objevena až po jednom ze zde relativně obvyklých zemětřesení. Koloniálních chrám se zhroutil a pod ním byl objeven tento incký skvost, kde se do spár mezi kameny opravdu nevejde ani čepel nože. Viděli jsem také Sacsayhuaman nad městem, Qenco- v podzemních chodbách jsme ani nebyli, taková nám byla zima , nebo třeba místní posvátnou horu, nevimjaksejmenuje 6300m se zapadajícím sluncem a úplňkem k tomu, krásný kýč. Den jsme zakončili opět bohatou večeři, já jsem šel do dalších specialit, ale už toho začínám mít dost, alpaka, zvíře podobné lamě, byla průměrné jídlo, vlastně něco jako hovězí, akorát trošku tužší a možná vlastně i méně chutné. Tkaniny z její srsti vypadají mnohem lépe. Zítra v šest ráno, to je v ČR jedna odpoledne, vyrazíme autem 4 hodiny na trek, moc se těšíme. Musíme se trochu přiobléci, je tu přeci jenom na léto překvapivě chladno. Lépe řečeno, léto je v ČR, tady je zima, nebo-li období sucha, a hlavně jsme pořád děsně vysoko. Telefon nám nikomu s vodafonem nefunguje, ale stejně teď asi budeme 8 dní mimo komunikaci- patrně nebude v těch opuštěných horách Cordillera Vilcabamba signál. Jde s námi 12 mul, kuchař, hlavní mulař a tříčlenný doprovod, postaráno o nás asi bude dobře. Ale sprchu si jdu pořádně užít, bůhví, kdy bude znovu.

Zpráva rodině po osmi dnech:

„Hlásím se živý a zdravý z deja-vu krásného hotelu v Cuscu. Měli jsme se báječně, trek byl nádherný, proměnlivý a velmi spektakulární, incké památky hluboko zasáhly naše zbytky duchovního cítění a cesta autem nakonec nás přesvědčila, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím, byla to hrůza, z deseti hodin se stalo sedmnáct, řidič ke konci padal vyčerpáním a my se jenom modlili, abychom v jedné ze stovek zatáček nepokračovali rovně kilometr pod nás.“ Ale popořadě :-)

Po děsivé nepovedené noci zde v Cuscu, kde na nás dolehla pravděpodobně velká nadmořská výška a skoro nikdo jsme se nevyspalí, jsme v sedm ráno vyrazili na asi 5 hodinovou cestu směrem pohoří Cordillera Vilcabamba, trošku namačkáni v mikrobusu, ale natěšení na zážitky. Už s námi jede kuchař, malinký od pohledu pohodový indián Eliseo, s lámanou angličtinou a neustálým úsměvem na rtech. Cesta vede mimo jiné nad kaňonem řeky Apurímac, který je vskutku hlubokou nádherou. Je to obrovský kaňon, cesta nad řekou někdy vede přes 2 kilometry vysoko, což cestu sice dělá značně adrenalinovou, ale výhledy jsou parádní, škoda, že z auta prakticky nelze fotit. Apurímac je v této době v této oblasti pohodovou říčkou, velikost Jizery v Brodě při průměrném průtoku, ale řečiště je obrovské, musí totiž pobrat přívaly z období dešťů. řeka tím pádem tvoří hezké meandry v hromadě kamení a nad tím se tyči vysoké skály. Když se nad kaňonem začne vyjímat i nejvyšší hora pohoří- Salcantay, jedna z mnoha posvátných hor dnešních Peruánců, nutí nás to zastavit a fotit, ještě netušíme, že podobných výhledu bude následujících sedm dní opravdu dost. venkov, kterým projíždíme, je tu dost chudý, ale není to taková bezmoc, jako v Africe. Ale i tak, je ten prudký pětiminutový přechod z města, kde mladé holky chodí módně oblečené, do vesnic, kde se chodí naboso v jednom oblečení, dost zarážející. domy jsou buď z vepřovic, nebo jen sušených hliněných cihel, okna žádná, topení žádné. Co je zajímavé, že tu v každé zadnici mají na prodej pět láhve Coca-Coly, co je ještě zajímavější, žádná Pepsi :-) Aši hodinu před naším cílem se stavíme u incké památky Sayhuite, je tu několik staveb a krásná miniatura, o které samozřejmě nikdo netuší, k čemu vlastně byla, ale je to v rámci inca empire prý unikát. Dojíždíme do Cachory, kde si dáváme u místní rodiny chutný oběd, přibíráme do auta našeho mulaře Amera, tři pomocníky a razíme do sedla Capulioc, kde už na nás čeká 12 mul a můžeme jít konečně na trek. Tři muly nesou kuchyňské potřeby, šest jich nese naše věci a tři jsou se sedly jako záloha pro případně nemohoucí. Nakonec jsme je samozřejmě využili :-) Po prudkém sestupu z tři tisíc do asi 1900 metrů kempujeme na překrásném místě zvaném Chiquisca, jsou tu dokonce provizorní sprchy a nádherné výhledy údolím Apurímacu oběma směry.

Další den odcházíme z kempu v 0715 a nejprve slezeme úplně k řece (cca 1700mnm), kde si dáme parádní koupačku. Tady už to není úplně nevinná říčka a tak s respektem plaveme u břehu, jen Milan vypravuje cosi o tom, co když poplave doprostřed, vezme ho silný proud a někde níž po proudu najdou Kečuové jakéhosi přerostlého gringa (místní trochu sarkastický název bělochů) s dlouhým hadem... :-)) Po řece nás čeká nejprudší výstup celého treku- přes 1700m do nemilosrdného kopce, slunce pálí, cesta se klikatí, je to jen necelých 13km, ale sil nás to stalo dost. Obědváme v kempíku Maranpata, který je stále dost dobře vybaven na turisty, ochutnávám tu národní zlato- Inca Colu, která je strašně hnusná, chutná jako zubní pasta perlička a já přísahám, že už žádné místní speciality nikdy neochutnám. Výhledy jsou stále lepší a lepší, vysoké hory s rozeklanými štíty, ledovci na nejvyšších vrcholech a pouštěmi na vyšších či džunglemi na nižších svazích. Docházíme do kempu u inckého města Choquequirao, které zatím jen zdali láká. V podvečer jdu s Jirkou a Tomášem na níž položené terasy, které jsou součástí města, ale zítra je nestihneme. je to rozlehlé, že nám hodina nestačí k projití a přitom je archeology odkryta zatím jen asi desetina.

Brzy ráno jdeme na půldenní prohlídku města. Začínáme administrativním prostorem, potom vylezeme na jakousi ceremoniální uměle srovnanou planinu na jednom z bočních hřebenů a už se nám otevře výhled na tu nepochopitelnou krásu a dokonalost, kterou asi uměli jen Inkové. Kdo jiný by postavil městečko v tak neprostupném, nedostupném, nehostinném, neúrodném, chladném a mohl bych vyjmenovat další spoustu záporů, místě. Jediný klad to tu má, ale ten evidentně převýšil vše ostatní- monumentalita hor. K tomu připočtěme ještě snad blízkost posvátným slunci a měsíci. Prales, kterým se dnešní archeologové musí prosekávat, obrovské nebezpečné svahy- město je 1500 metrů nad řekou, kdo uklouzne, uklouzl naposledy. Ovšem už jen u krajních baráčků, které prý sloužily věštcům a které jsou vysloveně nad kaňonem, nás výhrůžná řeka dole jen nutí sednout si a hloupé civět. Je zde vidět jeden z přítoků Apurímacu- Yanama, všechny tvary, ať už baráku, či hor, jsou krásně ostré a nekompromisní. Obědváme nejlepší sendvič na světě s kuřecím masem a salátem a posilnění po dokonalém fotozdokumentování celého místa jdeme dále, aby se nám za chvíli zjevily další výhledy do pohoří, další kaňony, další ledovce. Krásně osvětlená vysoká hora Cerro Yanama nám svým ledovcovým pokryvem v podstatě svítí až dokud nezapadnou úplně poslední paprsky světla. To už jsme po sestupu směrem další kaňon v táboře na úplné samotě, jen my, cikády, pár dřevěných konstrukcí po archeolozích a taky první načnutá štangle salámu :-)

Ráno pokračujeme v sestupu, potkáme po pár minutách archeology nyní čerstvě odkrývané incké terasy, na kterých se prý loni ještě spalo. Je to zajímavé vidět tu niternou práci, jak se veškeré zdi rozebírají, kameny očíslují, očistí a pak se hlínou a vápnem lepí zpět do původní (snad) podoby. Když opět ztratíme veškerou pracně nabranou výšku, koupeme se v další říčce Río Blanco, přítoku Yanamy, který je už poněkud dost chladný, ale o to krásnější, je to prudká horská říčka, která ale svoji čistotou a tůňkami, spolu s krásným okolím, prostě nutí k smočení. Dále už nás čeká opět neúprosně stoupání, potkáváme rozmanitou květenu, z všech těch květin a dřevin poznávám tak akorát bambus. Podaří se nám na chvíli ztratit Milana, který při hledání vhodného místa na záchod šel tak daleko, že jsme se pomalu začínali bát, že skončil kdesi stovky metrů pod námi v řece. Večer spíme na placku u chatrče naprosto okouzlující rodiny, která nám dokonce připravila jednu z místních specialit- Pachamancu. Tohle jídlo má smysl přiblížit jedině na fotkách na picase. Ze stanu je naprosto exkluzivní výhled na Cerro Yanama, která opět září oranžovým světlem dávno poté, co se slunce zdá beznadějně zapadnuté.

Dále stoupáme, potkáme stařičký kamenný lom, kde si každý nabere pár kaménků na památku, samozřejmě vůbec netuším, co to je za horninu, spatřují v tom snad olovo, ale opravdu nevím. Ve 4000mnm nás čeká jeden z vrcholu túry- sedlo trefně pojmenované Victoria s naprosto odrovnávajícím, slzy nahánějícím a prostě dokonalým pohledem na masiv Pumasillo, fotky snad dovysvětlí, proč jsem z toho tak hotový :-) dále kráčíme po zbytcích incké stezky opět směrem dolů a ve vesnici Yanama (nezdá se to, tady se opravdu všechno jmenuje Yanama), kde kempujeme u další z příjemných rodin, ochutnáváme další vysokohorskou kulinářskou pýchu- supersytou polévku Caldo de Gallina, což je v podstatě kuřecí vývar (viz název), ale s několika naporcovanými kuřaty, rýží, brambory a spoustou zeleniny. Co musím zmínit je také místní záchod. Je tu kameny vystavena kadibudka, kterou ovšem protéká prostředkem potůček, takové permanentní splachování a která má dveře situované směrem nejhezčí výhled. Ideální, všichni jsme si to užili, jen jsem to zapomněl vyfotit, třeba se ke mně jednou dostanou i fotky pohotovějších členů výpravy :-)

Ráno pokračujeme směrem dolů, pokolikáté už, k další říčce, kterou je třeba překonat. Je tu první z mnoha docela dramatických můstků, které jsou sice bytelné, ale na pohled důvěru nebudí. Ovšem, když je může přeběhnout mula, tak proč ne my. Po překročení opravdu ledové vody, kde se nám již ani za mák koupat nechce, je tu totiž stále stín a opravdu chladno, začínáme již naposledy stoupat. Je to taková příjemná procházka, sice asi pět hodin stále nahoru, ale ne moc prudce, můžeme si povídat, fotit květenu, kterou stejně veškerou smažeme, protože je neostrá a naše kompakty spolu s časovým presem od nefotografujících nám nedovolují to zlepšit, zíráme na nové výhledy a v krásném sedýlku si dáváme oběd- brambory se slaným margarínem. Je s podivem, jak tak jednoduché jídlo může chutnat, dále pokračujeme zářivé zelenou dolinou, podél zurčící říčky do kopce, připadám si jako u Jizery u mísy nad Kořenovem, s tím rozdílem, že nad námi jsou rozeklané zuby vysokých hor, které naopak připomínají, jak trefně někdo poznamenal, italské Dolomity. Jdeme výš a výš a stále není konec a ty zatracený kopce jsou pořád stejně vysoko nad námi. Spíme nakonec ve výšce kolem 4 tisíc, k večeři dostáváme energetickou bombu v podobě kukuřičné polévky a maiseny- kukuřičného pudinku, který je překvapivě dobrý. S Tomášem Jelínkem se jdeme koupat- je to vysloveně hec, vzduch 7 stupňů, voda asi pět, ale oba nakonec zvládneme být po krk ve vodě. Ale teda zima to byla pořádná, Tomáš si dokonce vyžádal fotku, aby mu to prý někdo věřil. Po setmění lehce sněží, padají na nás chmury, jednou tu prý skupina v podstatě zapadla a den musela čekat, naštěstí ještě než si dopovídáme vtipy a uklidníme naší večerní živost, je po sněhu.

Tohle je poslední den našeho treku, nervydrásajícího utrpení, které nás vyčerpalo a zničilo naše úsměvy ;-) Už nám zbývá jen asi 600 výškových metrů a potom asi pět hodin sestupu. Tenhle den byla poslední rána našim silám, večer jsme hotoví všichni, jen se mírně lišíme v tom, kdo na večeři ani nedoleze, kdo ji nějak sežvejká a potom padne. To vše vyjímaje Milana, který chtěl pařit. V podstatě celý den nás doprovází dokonale zachovaná incká stezka. Stoupání do sedla je opět dechově značně náročné, i když pro mě nesrovnatelně lepší, než na Kilimandžáru. Byli tací, kteří tvrdili, že Kili proti tomuhle je trifka, odvážím se však tvrdit, že to je jen sladké zapomnění. Během stoupání jsme si dali s Tomášem J. skromný cíl, že budeme v sedle Choquetacarpo v 4600mnm rychleji než muly, samozřejmě se nám to nepovedlo a potupně jsme to stádo s našimi věcmi museli před sebe pustit. Nakonec jsem se nahoru nějak vyšplhali a byla to paráda, tyhle pohledy zpět pod sebe jsou vždy specificky kouzelné. V sedle jsme přidali pár větších či menších mužíků a po focení a odpočinku jsme se vypravili po schodech dolů. Stezka vypadala opravdu dokonale, jen naše klouby trpěly a trpěly. Již o něco níže sestup zvolnil a najednou vzniklo velmi pozvolna klesající značně široké údolí, které mi neodbytně připomínalo Velkou jizerskou louku. Mezitím všechny tři záložní muly, co jsme s sebou pro případné nemohoucí měli, našli uplatnění. Kolena, nevolnost, únava, vše se spojilo proti nám a ti nejslabší podlehli. Už značně uondaní jsme si sedli na oběd- kuchař s sebou na zádech celou dobu nesl v hrnci hotové rizoto. Neuvěřitelné, bohužel únava už mi moc nedovoluje si takové jídlo užít a nepomohlo mi. Následující tři hodiny po "silnici"(nezapomeňme, že jsme v Peru, na tohle by byl potřeba seriózní teréňák) mě osobně definitivně zničily. Pořád jsem byl hrdina, co všechno zvládá, a najednou jsem cítil, jak je míza pryč a jen jsem se soustředil na zvedání nohou. Jen protože muly byly obsazené, nějak jsem se do Huancacalle do hostelu doplazil a padnul za vlast. Díky Jiřímu, který mi přinesl jídlo až do postele, jsem si mohl dát večeři, ale jinak jen kraťoučká sprcha a hurá vstříc 11 hodinám spánku.

10. Vitcos, Yurac Yumi

Dnes jsem konečně zase nabyl energii a můžu si užívat incké památky. Začínáme ve městě zvaném Vitcos/Rosaspata, předposledním úročišti inků. Město bylo Španělskými conquistadory prakticky zničeno na začátku sedmdesátých let 16. století při postupném vyhlazování inků a těm nezbylo, než si najít poslední útočiště ve Vilcabambě. Ta byla zničena roku 1572 a incká nadvláda nad územím definitivně skončila. Je vůbec zvláštní, jak Pizarro a posmrtní následovníci Peru v podstatě lehce dobyli. Další památkou k viděni byla Bílá Skála- Yurac Yumi. Tohle nádherné místo plné jakési spirituální nálady je k vidění na mnoha fotkách. Dokonale opracovaný obrovský kus skály, patrně obětní místo se spoustou dalších ceremoniálních úkolů a upraveným okolím. Je škoda, že jeho skutečnou hodnotu a skutečný účel si lze jen domýšlet, nechápu, jak mohli inkové vydržet bez písma. Kolem poledního se vracíme k hostelu a chystáme se vyrazit na cestu zpět do Cusca. Dozvídáme se, že kus cesty ujel do řeky a bude potřeba kritický úsek objet. To ovšem v Peru vůbec není jednoduchá záležitost a bude nás to stát přibližně pět hodin cesty navíc. Zní to nic moc, měli jsme dorazit kolem desáté večer a najednou ve tři ráno? Ale co naplat, poskládáme se do mikrobusu a hurá na zteč. Po pár hodinách se v první větší obci, dokonce městě, zastavujeme na to dokonalé peruánské kuře. Trvá to ovšem poněkud déle, než jsme doufali, a nakonec tam ztvrdneme asi jeden a půl hodiny. Zatím nám nedochází, že nás to má pořádně štvát, jelikož jsme tím opět posunuli náš příjezd do Cusca. Cesta je nakonec ještě horší, než jsme čekali. Při padesátém brodu už začínám být lehce nakrknutý, proč Peruánci nepřišli na to, že můstky stejně budou muset postavit, trochu dříve :-) Musíme překonat touhle příšernou rozhrkanou makadamovou cestou i sedlo kdesi v pěti tisících metrech a vše utíká poněkud pomalu. Když se začalo smrákat, poněkud jsme se podivili, že si řidič místo slunečních brýlí nasadil dioptrické. To doteď nepotřeboval ostřit? Co nás rozhodilo ještě víc, když si je opět, zrovna v pěkně klikatém místě sundal. Milan, který to bral velice zodpovědně, už jen rezignovaně prohodil, že ani řidič se na tu cestu nemůže dívat. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že ty dioptrické brýle jsou ve skutečnosti jen obroučkami bez skel. Uprostřed noci už jsme všichni, ještě značně znavení z minulého programu, začali značně neklidně klimbat a to bohužel včetně řidiče. Milan, který na něj dobře viděl, chudák asi pořádně trpěl, my jsme se jen občas podivili nad trhanými pohyby volantem. Jiří nakonec kolem čtvrté ráno musel zakročit a přikázat řidiči, aby si dal ještě jednu přestávku, jinak bychom se někam zřítili. Ani vytrvalé žvýkání koky nezabíralo. Nakonec jsem kolem páté šťastně dorazili do hotelu a mohli jít spát, i když mnozí z nás ne nadlouho, protože tohle byl naplánovaný celý den v Cuscu a o ten je škoda přijít.

Pokračování.

My friends

2007-08-18T12:56:00.000+02:00

Let me see, who I have met already. Gerardo and Jose from Mexico, Tue, Daniel and Rene from Denmark, James and Steven from England, Suzanne from Romania, Julia, Marylene and Kristene from Germany, some guy from china, whose name I just can't spell, one girl from Bulgaria, some Dutch men and lots of Czechs, whose names I resist to remember, two guys from Austria, whose names I forgot. Football is a good way to find new friends. And barbecue and campus bar the more.
I may be going to buy a bike today. James: "So you say, I go to Spui by tram ilegally, go to this junkie bridge, I wait for an addict and buy a stolen bike? I love this country."

On the way to be better

2007-08-16T10:15:00.000+02:00

Ve středu jsem v 640 odletěl z Prahy do Amsterdamu, odletěl jsem včas a přiletěl dokonce dříve, po letech do Peru či Anglie konsternující zážitek, last call 20 minut před odletem a 10 minut před odletem zavřené letadlo, paráda. Poprvé letím s „nízkonákladovým“ dopravcem, SkyEurope. Je to zajímavá zkušenost. Extrémně levné letenky, plné letadlo, průměrné stáří letadel ve flotile je 8 (!!) měsíců a ani člověka neotravují s hnusnými sendviči :-) Z palubního časopisu jsem se dočetl, že v září v podstatě zdvojnásobují počet letů a z Prahy jsou tu i velmi zajímavé nové destinace, například Heathrow. Angličtí chuligáni mají další možnost jezdit nasávat pivo a souložit ještě o něco levněji. Řekl bych, že tohle je rozhodně nejlepší slovenský projekt všech dob ;-) Letiště Schiphol už mi začíná být důvěrně známé a opět jsem nelenil a jal se využít další z odprošujících poukázek KLM a dal si skvostnou snídani na jejich účet :-)

Na svoji kolej jsem se dostal s drobnými problémy, nezvolil jsem úplně ideální cestu a trošku jsem se nachodil, ale i tak jsem v poledne již byl ve svém. V tu chvíli nás bylo v budově opravdu jen pár, zbytek studentů na ubytování má ještě den a půl a navíc jich prý spousta určitě přijede pozdě. Dostal jsem vcelku malý, ale hezký pokojík v nejvyšším podlaží osmipatrové budovy. Každé patro se šestadvaceti pokoji je rozděleno na půlku a ta má společnou kuchyni a dvoje sociálky. Můj pokojík jsem si po příjezdu hned vyfotil. Co se mi moc líbilo byla nová sada nádobí, která na mě čekala na stole a dokonce mám i televizi, ale stále jsem ji nezapnul, tudíž nevím, co dávají. Bydlím na předměstí Amsterdamu, v Amstelveenu, asi deset minut na kole do školy, která má obrovský campus v této čtvrti. To mi připomíná, že koupit kolo je bojový úkol nejbližších dní, MHD je značně drahá. Ale jsou do ní zapojené například i veškeré vlaky. To se mi velmi hodilo při cestě na večerní zápas. Amsterdam ArenA má vlastní zastávku, kde kromě dvou stanic metra a tramvají staví například i vlaky InterCity. Odsud z Uilenstede z balkónu stadion krásně vidím, bohužel cesta MHD není přímočará.

Amsterdam ArenA je krásný stadión postavený v roce 1996 jako super- moderní výstřelek, dnes už zatahovací střechu či obrovské televize mají i další stadióny v Evropě. Přišel jsem o hodinu dříve, abych si to vše pořádně prohlédl a nasál atmosféru, je to opravdu gigant. V Anglii mě jeden taxikář, fanoušek Chelsea, přesvědčoval, že tvrdé jádro ajax fans je jedno z nejhorších v evropě a ať si dám pozor, tady to ale tak nevypadalo, vše se odehrávalo v přátelské atmosféře. Lidí dorazilo nakonec na místní poměry málo, horní galerie obou delších tribun byly zavřené a návštěva byla něco přes 30 tisíc, kapacita 50 126. Průběh zápasu byl nejnespravedlivější, jaký jsem kdy na fotbale zažil, Slávia vyhrála 1-0 i když mohla prohrát 0-3. Atmosféra parádní, asi 400 fanoušků Slávie v dobře formě a hráči evidentně po zápase v totální euforii, očekávám, že návrat domů byl značně divoký :-) Jen škoda, že nás na stadiónu z bezpečnostních důvodů drželi další hodinu po zápase, prý kvůli jakési bitce v metru. Kéž by mi návštěva Holandska vyšla tak, jako Slávii.

Londýn

2007-08-09T23:02:00.000+02:00

Dva dny jsme nyní trávili v hlavním městě na hlavních památkách hlavního města hlavního spojence hlavní velmoci světa. Kromě povinných památek mě však má nadaná, vzdělaná a jako vždy výborně informovaná přítelkyně vzala i do Londýnského design musea, kde se koná výstava Zahy Hadid, gurua (gurujky?) designu v architektuře. Je jedním ze zastánců organické architektury, což se projevilo například i tehdy, když dělala předsedkyni poroty soutěže o projekt české národní knihovny. Její projekty, které nedávno končily jen na papíře, jsou nyní velmi úspěšné a to hlavně mezi arabskými šejky, kterým astronomické rozpočty evidentně spánek neruší. Kromě obrovských zakázek se dosud baví designem interiérů, nejzajímavějším z nich je asi podíl na nákladné realizaci hotelu Puerta America v Madridu, na které se podílelo 19 architektonických ateliérů. Jeden z pokojů na patře, které dělala Zaha, je na obrázku vpravo. Na povlečení jsou potisky nerealizovaných návrhů Zahy z dřívějších let. Vypadá to skoro jako ve snu, do takového pokoje je asi třeba přijít i náležitě oblečen...

slavia vs. ajax

2007-08-09T00:46:00.000+02:00

První zápas 15.8.2007 20:30 Amsterdam ArenA. Já do Amsterdamu přilétám 15.8. v 8 ráno, musím převzít kolej v Amstelveenu a jinak nemusím nic. Myslím si, že není stylovějšího začátku studia, než návštěva fotbalu. Poslední návštěva fotbalu v Areně se nepovedla, s Holanďany jsme na EURO 2000 prohráli 1:0. Tu penaltu si všichni jistě pamatují a doufám, že Pierluigi Collina nejvíc. Čas odplaty asi nenastal, budeme se snažit nedostat bůra :-)

Anglie

2007-08-08T22:16:00.001+02:00

První srpnový týden trávím s rodinou kousek od Londýna. Dostal jsem se tím k řízení vlevo a moc mě to baví. Největší problémy byly zpočátku s neohrabanou levou rukou na řadící páce a teď už se mi jen z nějakého důvodu špatně kouká do středního zpětného zrcátka, pořád jej hledám. Angličani jsou velmi ohleduplný národ a platí to i na silnicích. Je tu na venkově, přestože v podstatě na předměstí Londýna, mnoho úzkých či naprosto nepřehledných silnic, ale nečiní to žádné problémy. Lidé se tu pouští, jezdí naprosto klidně, proti ČR nepředstavitelný rozdíl. Co je také prima je naprosto blbuvzdorné značení, které kontinentálnímu ztracenci na nejjednodušších křižovatkách radí, kudy je to správně a kudy protisměrem. Koneckonců i u přechodného semaforu je cedule: "Svítí-li červená, zastavte zde." Například tolik obáváné roundabouts či odbočování vpravo mi naštěstí problémy nedělají. Tak doufám, že se po tomto příspěvku nevybourám.
Jeden den jsme věnovali poznávání okolních golfových klubů.
Důležité byly dva. Stoke Park Golf Club je jedním ze sta golfových hřišť na světě, na kterých musíte hrát (Golfworld 2005), s nejlepší klubovnou v Anglii (Golf Monthly 2003) a nejstylovějším prostředím ve Velké Británii (The Sunday Times 2007). Dle mého názoru hřiště vypadá krásně, koneckonců je mu sto let a hlavně na nádherných stromech je to vidět, cvičné zóny jsou fantastické, ale ta klubovna.. Je to hrozivý kýč, posuďte sami. Interiér je samozřejmě velmi konzervativní, rozlehlý a přepychový, řekl bych zámeckého charakteru. Klubovna hraje roli v mnoha britských filmech, včetně dvou bondovek.
Mně se o dost více líbil Beaconsfield Golf Club. Hřiště z roku 1913 vypadá poněkud obtížně, rough je půl metru vysoký, klubovna je typický cihlový dům s velmi příjemnou atmosférou. Jen si zahrát. Jenže klub je private, na členství je momentálně čekací list a návštěvníci se sem skoro nemají šanci vměstnat.

Tanzania 2006

2007-08-02T08:25:00.000+02:00

Přidal jsem na picasu fotky z Tanzanie 2006. Pravda, trochu pozdě. I tam jsem si psal jakési poznámky, ale že by se objevily tady, je již dost nepravděpodobné. Uvidíme.

Peru 2007

2007-08-02T08:17:00.001+02:00

Přidal jsem na picasu fotky z výpravy do Peru. Je toho hodně, ale zatím se mi ty fotky líbí všechny. Určitě(?) se zde časem objeví i deník, který jsem si tam částečně psal. Už se objevil.

Začínám využívat služeb googlu naplno.

2007-08-01T20:42:00.000+02:00

A tyto mé listy, které budou upravovány a aktualizovány nepravidelně, možná vůbec, jsou toho posledním důsledkem. Vítám příznivce, třeba tu nebudu okounět jen já. Jo! ... ubongo je v jazyce svahili.