Prarodiče

Poté, co jsem zjistil, že na wikipedii jsou články i o méně slavných sklářích, jsem se rozhodl, že není na co čekat a napsal jsem o prarodičích. Prohlédněte si stránku Libenský / Brychtová a případné odkazy sami, vyzývám také všechny k případné editaci dotyčných stránek.

Barcelona

Tak mám za sebou další prima poznávací výlet. Někteří vědí o mých tamních problémech, jiné s tím zatěžovat nebudu, každopádně nebudou fotky :) To město mě fakt překvapilo, řadím jej mezi nejlepší v Evropě, což jsem vskutku nečekal.
Je moc zajímavé již jen kvůli Gaudímu, bohužel jeho stavby mají vesměs naprosto nehorázně drahé vstupné. Ale stojí za to i kvůli kopci Montjuic, s krásným ex-olympijským areálem, který se bezvadně povedlo přetavit ve výletní místo s nepřekonatelným výhledem na všechny strany, nebo gotické čtvrti s úzkými uličkami, či pláži hned vedle pulzujícího centra. Slavná ulice La Rambla přecházející v dlouhatánský bulvár á la Champs-Elysées je také zážitek i když někteří baviči jsou lehce na hraně mezi zajímavostí a naprosto prvoplánovým kýčem. Tento víkend se dokonce i hrálo na Nou Campu, ale FC Barcelona a devadesátitisícový dav jsem si nechal na příště.

Holandsko a volná pravidla

Krátce poreferuji o místních zákonech o užívání lehkých drog, jak se tu značí marihuana, hašiš a "houbičky". Je to tu za jistých, docela přísných pravidel, dovolené, stejně jako konzumace piva a vína již od šestnácti. Pobyt zde potvrzuje, že mladistvých beznadějně opilých je minimum, protože již od šestnácti mají k alkoholu volný přístup a nemusí tedy využívat různých spřátelených barmanů či prodavaček a jednou za čas se zpít podobraz, navíc ta vůně tabu jaksi není. V mém okolí se naprostá většina vrstevníků poprvé pořádně opila na školním výletě. Každý dostal bojovku něco sehnat, propašovat a potom se to hromadně vypilo, s minimem zkušeností, tajně, co nejrychleji, smíchat vše, co je, a samozřejmě to dopadalo všelijak, jen ne dobře. Jsem přesvědčený, že kdybych si mohl jít dát v šestnácti pivo do hospody, vše by bylo mnohem čistší, mládež je prostě dnes jinde, než byla pře padesáti lety.
Tak a k těm v ČR démonizovaným drogám. V tomto domě, v kterém příspěvek píši, je naprosté minimum lidí, co marihuanu nevyzkoušeli. Mezi Čechy například nula. Dost lidí všeobecně nerado kouří a tak se thc konzumuje v jídle nebo pití. Je to levnější, než alkohol a je to něco jiného, prostě další alternativa uvolnění zábavy, která, jakmile nemá kolem sebe punc něčeho zakázaného a zvláštního, je vlastně úplně normální. A že by to někoho lákalo k tvrdším drogám? To už opravdu považuji za překonanou myšlenku...

Anne-Sophie Mutter a Royal Concertgebouw orchestra

EDIT:V této story NEHRAJE roli případná homosexualita účastníků. Žiju v této zemi sice krátce, ale na nějaké náznaky podobného ražení přestávám být zvyklý a štvou mě :-)

Byl jsem tam. Poctivě jsem si vystál frontu na sprint lístky- nevyzvednuté rezervace pro studenty skoro zadarmo- a samozřejmě na mě nezbylo. Chvíli jsem tam diskutoval, co mám příště udělat lépe, abych se k těm lístkům dostal, už jsem spřádal správnou taktiku na zítřek a potom jsem se jal vydat, spolu s pár dalšími zklamanými, směr domov. V tom ke mně přistoupil od pohledu elegantní, velmi draze oblečený muž, jestli nechci lístek. Řekl jsem, že chci, ale za cenu, kterou si mohu dovolit a ta není o moc výše než je deset eur za již zmíněné sprint lístky. Pravil, že se určitě domluvíme a vydali jsme se do sálu. Jsem neuvěřitelnej klikař. Okamžitě jsme se dali do hovoru a bylo jasné, že tento draze oblečený pán není jeden z těch neznalých snobů, co mají předplatné na nejdražší koncerty ve městě. Svými znalostmi o hudbě by mě okamžitě strčil do kapsy, ale evidentně mě zesměšňovat nechtěl a dobře jsme si, než jsme našli svá místa, popovídali. Ukazoval mi takovou menší procházkou celý Concertgebouw a tu a tam se s někým pozdravil. Čím víc jsem jej pozoroval, jak vypadá, jak vystupuje a jak vypadají lidé, s kterými se zdraví a utrousí pár společenských či i hlubších slov, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to není ledaskdo. Každopádně už začínal koncert, tak jsem utlumil svoji zvídavost a své rozprávění o mé vrzací historii a začal se soustředit na hudbu. Ouvertura od Glinky byla slušná a potom už přišla na řadu Anne-Sophie. Asi největší houslová star, co jsem kdy živě viděl.
Hrála blbě. Bylo tam až nepříjemně nepřesností a hlavně několik, i když malých, podstatných minel v těch nejnahatějších místech. Můj dnešní průvodce po první větě prohlásil "těžká práce" a na úplném konci, že by měla pocvičit flažolety. Hihi, tak takovou kritiku bych se neodvážil říci nahlas, ale mluvil mi ze srdce. Ovšem i tak to byla nádhera, přece jen tón má opravdu brilantní, do toho jedny z nejdražších houslí na světě a v té akustice, kterou je místní sál proslaven, jsem si toho profláklého Čajkovského prostě pořádně užil. Anne- Sophie dostala standing ovations, na což jsem trochu zíral, ale byl jsem poučen, že tady se freneticky aplauduje všemu, i když si to ti lidé vůbec nezaslouží, jako například dnes. Opět jsem jen polknul.
O přestávce jsem pozval zatím stále anonymního elegána na drink, přece jen jsem mu stále dlužil peníze, konečně jsme se představili a on mě provedl po zbytku domu, i do nového přístavku, který dost elegantně řeší nedostatek společenských prostor.
V druhé části byl Rachmaninova symfonie, jojo, zlatý Rachmaninov, ten umí pohladit po duši. Orchestr hrál nádherně, pianissima taková, že se všichni báli dýchat, forte burácivá a plná tónu, to vše přesto, že starý pan dirigent Previn, mimochodem exmanžel Anne-Sophie, s taktovkou seděl, vypadal velmi zvadle. Nakonec ještě jedny standing ovations a bylo na čase se rozloučit. Dostal jsem navšívenku, ať se ozvu, že má Roderic volné lístky docela často.
Toho asi nevyužiju, ale navštívenky jsem zneužil k hledání, kdo to je vlastně zač. Takže, nejenom jeden z nejvýše postavených můžu banky ABN.AMRO, ale také aktivní politik, baron z velmi váženého širokého holandského klanu, který má své stránky, rodokmen, erb a všechno a v neposlední řadě vášnivý klavírista, jež si jednou za rok pronajme malý sál concertgebouw a sezve přátele, aby jim zahrál.
Co dodat, kdybych věděl, s kým mluvím, asi bych koktal :-)
Mimochodem, celé jsem to absolvoval v džínách a lístek jsem nakonec dostal zadarmo. Teda za ten pitomej pomerančovej džus, co jsem Rodericovi koupil.

znovu Irák

Komise v americkém kongresu, jejíž ustanovení vyvolali demokraté, spočetla náklady na válku v Iráku a Afghanistánu na padesát trilionů korun. Abych se pravdu přiznal, nevím, jak tohle číslo vypadá, a i když je to pravděpodobně hausnumero, je dostatečně odstrašující :-) Chápu, že to není jen záporné, tolik peněz utratit, že se jich velká část do ekonomiky vrací. Ale co kdybychom tomu číslu ustřihli dvě nuly a ty peníze poslali na něco mírumilovnějšího? "Když se Kurdi, Šíité a Sunnité chtějí vraždit a navzájem si vyřizovat účty, ať to klidně udělají, už bych z Iráku stůj co stůj zmizel, z Afghanistánu pokud možno taky a staral se o sebe." je nejobvyklejší postoj zdejších Američanů. Kolik by taková občanská válka ale vyprodukovala sebevrahů na společenských a dopravních uzlech po světě, to si nechci představovat. Ne, tohle opravdu nemá řešení, toho vosího hnízda se hned tak nezbavíme. Mimochodem, na jednu americkou chytrou hlavičku to vychází přibližně 50*10^12/30*10^7=16*10^4 korun. My sice neválčíme, ale jen kauzy českých bank stály českou podobně chytrou hlavičku kolik? Cca. 400 miliard děleno 10 milony... 4*10^4 korun. Tak přátelé, my jsme na začátku devadesátých let rozkradli na hlavu čtyřikrát méně peněz, než Američané zaplatí za celou tu slavnou válku? Řekněte mi, že tam mám chybu, prosím, smutně koukám. Protože jak se utápí peníze v Arábii, to si představit dovedu, ale jak zmizely u nás, to fakt nevím.

CoBrA

Ještě sem hodím ochutnávku ze zdejšího CoBrA musea, od kterého jsem toho příliš nečekal, ale ohlasy mě tam donutily zajít. Byla to paráda. Foceno mobilem, tak prosím shovívavost :-)

Návštěva

Tak a odjela další návštěva. Nakonec to vypadá, že mě tu navštíví pět holek a nula kluků, to je možná na psychologický rozbor ;)
Bylo to moc prima, slečny jsou poněkud jiného ražení než já a je to dost zábava, pozorovat odlišné reakce ryze racionálního sebe oproti alternativněji založeným myslím. Vytěžil jsem z toho taky například to, že bych si měl přeorganizovat pokoj a míň obsluhovat svojí přítelkyni. Leo, to koukáš, viď? :-P Chichi, kdyby věděli, jak tě týrám. Další zážitek, který bych, jsa nezasažen východními náboženstvími, obvykle neabsolvoval... bylo promítání Milarepa - the movie. Jsem zase o něco vzdělanější a to i přesto, že film byl tibetsky s holandskými titulky. Děj nebyl příliš složitý, holandština přece jen v psané podobě připomíná další anglosaské jazyky, takže občas kromě sledování nádherné scenérie i bylo lze vytušit, o co vlastně jde. V Tibetu se opravdu mluví tibetsky, je to spolu s čínštinou jazyk z sino-tibetské skupiny, má velmi specifická nářečí, která jsou si navzájem až nesrozumitelná. Celý film byl točený v údolí Spiti, ty jo, kdybyste mi někdo chtěl zaplatit trek v těchto místech s CK Alpina (40 tisíc ;)), nebudu se tomu bránit.
Když jsme šli z kina, byl úplně neuvěřitelný fičák, pršelo, listí všude, temné ulice s žlutými lampičkami, osvětlené mosty a šplouchající kanály. Může být ponurejší nálada, když člověk předtím viděl proměnu jednoho Tibeťana v Himalájích? :-)Fotky na facebooku.

Listopad

V listopadu je v Amsterdamu evidentně hnusně. Polská kamarádka, brilantní fyzička Daga, toto počasí pracovně nazvala "not autumn, simply disgusting, horrible, nothing-but-wind and rain- weather" a není to daleko od pravdy. Ještě ke všemu, právě asi díky silným větrům specifickým směrem, momentálně letadla sestupují k Schipholu přímo přes náš kampus, takže občas se tu ani neslyšíme. Díky skvostnému počasí jsme tu dnes dokonce měli zavřená stavidla na hrázích a Rotterdamský přístav měl na půl dne zavřeno, ale nakonec to s tou bouří v Severním moři nebylo tak horké a nic se tu vlastně nedělo. Ten Maeslantkering, vrata na Novém kanálu -dopravní tepně Rotterdamu- je prý největším hýbajícím se umělým tělesem na světě. Jo, zavřít přístup k největšímu přístavu světa největšíma dveřma světa, to musela být akce :-)
EDIT: Mimochodem, klouby k těmto obrovským vratům, každá část je 200x22 metrů velká, které drží případnou vodu, jsou ukuté v plzeňské Škodovce.
Jinak co já dělám? Snažím se nezvládat ve škole méně, než se tomu momentálně děje a účastnil jsem se pár výborných akcí. Než jsem toto dopsal, tak jsem byl Jamesem odchycen na asi nejzajímavější ze všech, ale dostanu se k našemu Mexican-meeting za chvilinku. Nebo ne, napíšu o tom hned a o zbytku zítra. Byl nejdříve zajímavý tím, že jsme byli "v ilegalitě", sešlost byla ve společenské místnosti zakázána jako příliš masová. Nedostali jsme tedy klíče, ale pramenilo z toho, že se těch sto a více lidí sešlo stejně, a to před naší zakázanou místností. Samozřejmě, že hluk a bordel byl o to větší... Během večera jsem se účastnil dvou nezapomenutelných rozhovorů- první byl ve složení Turkyně, Íránka, Angličan, Američanka, Čech o G.W.Bushovi a válce v Iráku. Skončila brekem Američanky a fakt to bylo nepříjemné, ale nakonec jsme si to zase vyjasnili a začali se objímat a vysvětlovat si, jak tím přeci nesmíme být zatížení, my studenti, kteří následující vývoj máme v rukou. Druhá diskuse v komornějším složení o druhé světové válce- Němka, Angličan, Čech- byla úplně super, smáli jsme se a musím říct, že to, že si takhle můžou kdysi znesvářené strany povídat, svůj konflikt posuzovat společně a nakonec se společně zasmát, považuji za tak obrovskou devizu dnešního světa, že jen to by mělo stačit k všeobecnému štěstí.