Rodinka na návštěvě

Tenhle víkend jsem měl na návštěvě rodinu. Tak nějak mi ani nepřišlo, že jsem je dva měsíce neviděl, vše při starém, sestra pořád chytřejší a chytřejší :-) mamka nerozezná umělou kachničku od živé :-D a hlavně se stále chodí spát v devět !!!! Bylo to prima, nejlepší byl cyklistický výlet na sever od Amsterdamu doporučený průvodcem Lonely Planet, začínám být těmto průvodcům oddaný. Pár fotek z cesty po hrázi atp. jsme také udělali. Tak na viděnou na Vánoce, ježišmarjá, to už abych se začal starat o dary.

Paříž

Tak bloumám v myšlenkách, co napsat o Paříži. Ano, je to krásné město, plné nádherných památek, hudby, muzeí, je to pulzující velkoměsto a jedna z turisticky nejatraktivnějších destinací světa. Jenže to všichni vědí. Co jsme s mojí krásnou L. navštívili, nikoho nezajímá, že jsme měli krásně, dožere lidi, co tam krásně neměli, a to, že jsme jedli a pili samé výborné věci, nikoho nemůže překvapit, to je Francie, prosím vás.
Tak je dva tipy, které by snad z úst člověka, co tam byl již poněkolikáté, mohly pomoci. První je místo, kde jsme trávili noci- Le Village hostel. Nevím, jak jsou na tom šestilůžkové velké místnosti, spali jsme na dvojlůžáku a mám pro toto zařízení jen slova chvály. Připadal jsem si spíše jako v levnějším hotelu, dvojlůžák s koupelnou i snídaně naprosto hotel připomínaly, poloha na Montmartru pět minut od Sacré-Coeur a pět minut od nástupiště metra naprosto dokonalá a všude moc příjemní lidé. Za tenhle luxus 30€ na osobu/noc, ano, tohle je na Paříž velmi dobrá cena. Mladý pár si dle mého nemůže vybrat lépe.
Druhý tip je novou srdeční záležitostí- Le Tire-bouchon- rudý "piano bar" přímo v srdci Montmartru kousek od Place du Tertre. Montmartre jako takový doporučení asi nepotřebuje, ale tohle již ojedinělé originální místečko, oáza klidu a jedinečné atmosféry Paříže, jednoznačně ano. Vrcholek Montmartru s bazilikou je denně v obležení turistů a ti, stejně jako já v minulosti, většinou okupují ať již baziliku, nebo Place du tertre a hlavní uličky tyto propojující. Vzniká takový migrující dav váhající mezi portrétisty nabízejícími pokleslé obrázky a ještě pokleslejšími samozvanými galeristy, kteří všem cpou leckdy opravdu nevkusné rádoby umění. Úplně stranou toho všeho se zdá stát z venku oprýskaný, až neatraktivní, piano bar, který však turistu toužícího poznat Montmartre trochu lépe okamžitě zaujme vůní palačinek dělaných panem majitelem přímo v okně a hlavně libým zvukem piana. Pro mě je la Tire- bouchon tím podnikem, který ve mně budí pocity ze stařičkých černobílých fotografií zakouřených pařížských kaváren, z uměleckých filmů o tomto městu lásky, či obrazů Lautreca. Maličký podnik s červenými zdmi pokrytými všemožnými památkami na minulé hosty(čtení a prohlížení je tu na hodiny), nízkým stropem, s výbornými palačinkami, výborným bretonským ciderem, určitě i prima červeným vínem, krásnou hudbou a moc moc příjemným osazenstvem. Tohle je to místo, kde by si člověk měl sednout, vychutnat Grand marnier crepe, usrkávat alkohol, zavřít oči, ..., ..., a představovat si, že je tím opravdovým správným staromódním Pařížanem s kloboukem na hlavě, jiskřičkami v očích a hrajícím úsměvem na upovídané puse (resp. nádhernou velmi elegantní ženou s kloboučkem a velmi výraznou sponou ve vlasech, s černými havraními řasami, dlouhým cigar a provokativním pohledem). Nedokážu si představit místo, kde se k tomu pocitu lze dostat blíže.

Londýn

Do Londýna jsem se přepravoval autobusem, jelikož jsem cestoval takto trojúhelníkovitě, nabídka eurolines- minipass Amsterdam-Paris-London-Amsterdam- za 83€ mě velmi potěšila.
První překvapení přišlo v Calais, kde jsem nezahnuli k tunelu, jak jsem čekal, ale dofrčeli do přístavu jako za starých časů. Proč ne. Druhé překvapení bylo, že tam bylo nejen pár autobusů eurolines z Francie, Belgie a Holandska, ale také asi pět autobusů se Slávistickými fandy. Byla to zábava pozorovat to hemžení červenobílých barev. Z obrovských přepravních kapacit trajektů trochu kouká zašlá sláva, ale i tak to byla velmi příjemná cesta.
Do Londýna jsme dorazili kolem šesté ráno. Skvělá ponurá atmosféra- tma, mlha, strašná zima a úplně prázdné velkoměsto. Nezbylo, než na sebe navléct vše, co jsem měl, a začít snídat ty výborné sýry, co mi zbyly z Paříže. Mezitím se naštěstí město začalo probouzet a za chvíli jsem si mohl zarezervovat místo v buse do Amsterdamu a vyrazit do města. Opět mě po dvou měsících šokovaly místní ceny, např. kafe za dvě libry, jednosměrná jízdenka na dvě zóny 4£, naštěstí denní off-peak "jen" 5,10£. Jako první jsem zamířil k Buckingham palace, mám to místo rád. Ovšem tentokrát to bylo velmi neobvyklé- bylo ani ne osm, byl jsem tam prakticky sám, vojáci stráže nestáli vzorně v budkách, nýbrž o čemsi klábosili a asi jednoho zaučovali, jezdil tam traktůrek zametající kamínky na prostranství před palácem, kdosi natíral vrata a vyvěšovaly se vlajky Saudské Arábie. Patrně se chystala návštěva a nikdo nečeká turisty těsně po rozednění v téhle kose. Následovalo jen radostné toulání se- St. James park a palace, Trafalgar square, došel jsem až na Waterloo, tam si prohlédl krásný terminál eurostar, který se ale chystají zavřít a veškerou vlakovou dopravu tunelem přesunout někam jinam. Našel jsem si zde také v i-kavárně hostel, který vypadal lákavě a hodně levně. Vyrazil jsem hostel zaplatit a nechat tam pár věcí a samozřejmě jediná trasa se severe delays byla moje district line. Nakonec jsem se na Stamford brook nějak dokodrcal a zjistil, že ta lákavá cena 9£ je jen při rezervaci a platbě zálohy přes internet, na místě u přepážky je to za dvacet. Naštěstí u této přepážky byl také internet, tak jsem si před trpělivou paní zařídil rezervaci a doplatil pár liber do pokladny. Komu tohle prospělo netuším.
To už jsem po pohození bagáže do úschovny spěchal na emirates stadium vyzvednout lístky, což se povedlo a jel jsem potkat Claudii a Stefana, dva velké Slávisty z Kanady resp. Německa u St. Paul's cathedral. Jelikož oni nikdy v Londýně nebyli, přidal jsem se k jejich poznávání a nakonec jsem po asi pěti hodinách totálně ucaprtaní skončili u Covent garden s Claudiinými přáteli na výborném Fish&Chips. Cesta na stadion byla dost divoká, metro beznadějně narvané a zastávka Arsenal prakticky neprůchodná, vše řídili stewardi Arsenalu a pomocí systému zátaras vznikla spořádaná fronta, se kterou jsem se nakonec dostali ke stadionu. Takhle to tu vypadá při každém zápase, Arsenal má průměrnou návštěvnost 59519 lidí (údaj starý dva měsíce) na stadionu se 60 000 místy. Čekal jsem velké prohlídky, ale příslušník ochranky se mě zeptal, co mám s sebou, zda mám nůž, rachejtle či plechovky a po záporných odpovědích mě pustil, ani má dvoulitrová lahev vody mu nevadila.
Stadión je to jedním slovem dokonalý. Věřím, že třeba v Mnichově mají ještě lepší, ale byla to neskutečná krása a rozumím slávistickým fotbalistům, že se z toho jednoduše někteří podělali. Přestože třeba ManU fanoušci o londýnských gunners zpívají "boring Arsenal", mně atmosféra přišla fantastická. Samozřejmě s přibývajícími minutami a góly v naší síti ještě houstla a na začátku druhého poločasu, kdy jsme během deseti minut dostali tři góly na šest nula, ten poslední po nádherném, dokonalém, fotbalově pohádkovém, protiútoku, který trval od našeho rohu asi čtyři vteřiny, celý stadion pouze pěl ódy a my jsme seděli jako zmoklé slepice s husí kůží po těle. Ty chorály byly opravdu silný zážitek. Od asi sedmdesáté minuty jsme pochopili, že nám nezbývá, než si to užít po svém a začalo se soutěžit s arsenalským kotlem, kdo bude více slyšet, potom kdo bude efektněji mávat šálami a nakonec ve skandovaném potlesku. Nenechali jsme se zahanbit a v šálách nad hlavami zřejmě vzhledem k ohlušujícímu potlesku Arsenal fans zřejmě i vyhráli. Vůbec fanoušci arsenalu byli velmi ohleduplní a když jsme dostali sedmý gól, dokonce se k nám přidali v pokřiku "kdo neskáče, fandí spartě". Byla to fakt sranda, vidět poskakující stadion na náš pokřik. Angličané se vyznamenali ještě jednou, když jsme po zápase našim naprosto psychicky zničeným hráčům připravili tradiční slávistickou pozápasovou rozlučku. Fotbalisté Arsenalu byli dávno v šatně, když slávisti seděli na trávníku a celý stadion v tichosti slyšel toto:
(fanoušci sedí) Červenobílá! Bojová síla! Slavia! Praha! Vždycky jsme s váma! Vždycky jsme s váma! Po výhře! Po prohře! A proto! (fanoušci vyskočí a skáčí do rytmu): Ať žije Slávie, ať žije Slávie!...:-)
Odměnou nám byl opět potlesk celého stadionu, velký zážitek. Ano. Byl to výprask, potupa a totální zmar. Ale třeba si z toho hráči něco vezmou.
Cesta zpět do města v slávistických suvenýrech znamenal být neustálým terčem vtipů a otázek, co se stalo, ale s některými anglickými fans byl nakonec docela dobrý pokec. Následovala neuvěřitelná noc. Chtěli jsme se setkat opět s přáteli z Kanady a měli jsme sraz na Charing Cross. Zde jsem si jen tak povídali sedíc na zemi, když se přese mě najednou převalil jakýsi anglický gentleman, rozlil po mně pivo a hrozně se smál. Já jsem nevěděl, která bije, byl jsem trošku otřesený, ale Stefan s Claudíí evidentně velmi dobře bavili. Nakonec jsem od chudáka Angličana dostal pivo za prominutí a tento pán v obleku od piva se odkolíbal k vlaku. Následovala klidá pětiminutovka, než si nás vybral jakýsi hodně otravný bezdomovec se stíny kolem očí. Nakonec nám začal ukazovat svojí občanku a já zjistil, že to je Slovák. Já hovado prozradil, že jsem Čech, čímž jsem přesunul diskusi do mateřštiny, nemohl se ho zbavit a zatímco jsem se dozvídal, jak píchá nějakýho bohatýho araba a jak zmlátil kickboxera, Stefan s Claudií se opět váleli po zemi smíchy. Prosil jsem je, ať proboha jdeme, ale ne, místo toho jsme se s ním začali fotit... Nakonec jsme naštěstí odešli směrem jakýsi bar na The Strand. Tohle byl nejhezčí bar, v kterém jsem kdy byl, ale bohužel také nejdražší. Naštěstí jsme zaplatili každý "jen" jednu rundu Cideru a ve dvě usoudili, že je čas vyrazit domů. Beztak zavírali a to byl tou dobou snad poslední otevřený bar ve městě. Tedy oni všichni domů, do bytu jednoho z nich, já musel do svého hostelu na druhém konci města. Tohle byla teprve paráda- měl jsem jen mapu metra, které samozřejmě nejezdilo. Naštěstí se přeci jen v Londýně trochu orientuji a s pomocí řidičů různých nočních autobusů a pár lidiček v opět liduprázdném Londýně, jsem se popár přestupech mezi nočními linkami a trošku chození ve 0330am mohl dostavit k check-in v hostelu. Dozvěděl jsem se nepříjemnou novinu, check-out je v deset, snídaně do 0930. Tak dobře, rychlá sprcha a hurá do postele. Ráno bylo vskutku těžké, cestování autobusem, čtyři dny chození po památkách, máo spánku, brutální prohra... Nakonec jsem se přemluvil, že přirážku platit nechci a dokonce stihl pár minut snídaně. Doplazil jsem se do obrovské snídaňové haly, veškeré to těžké životní břímě na zádech a co nevidím- Obrovská zapnutá televize a na ní highlights z včerejšího match of the day. Zkuste si tipnout, který to byl. Tohle už bylo fakt moc i na mě, až doteď jsem porážku nesl statečně, ale zkuste si nevyspalí a unavení znovu sledovat, jak váš tým je totálně ničen a deprimován soupeřem a u toho jíst corn-flakes. Fakt mi nechutnalo :-)
Usoudil jsem, že je čas ten zápas rozchodit. Dlouho jsem se toulal po Westminstru a nakonec byl čtyři hodiny v Tate modern. "Art is a guaranty of sanity." Jo, je to pravda. Noční přejezd z Londýna do Amsterdamu měl své kouzlo. Byl jsem tak unaven, že mě museli vzbudit, abych vylezl z autobusu na trajektu, potom mě museli vzbudit, abych se přesunul zpět a další probuzení bylo v Amsterdamu. Paráda.
Fotky na svých místech, facebook má tentokrát opravdu smysl, já jsem fotil málo, jen jsem vychutnával :-)

čtu si arsenal forum a naší rozlučce po zápase se věnuje podobný prostor, jako celému zápasu, neuvěřitelné.. Great performance, but honestly, I have to say that it was an even better performance by Slavia. Not footballwise, but how they played. They played cleanly, and had great fan support. A support rarely to be seen. They even tried to play neat, passing football. I actually feel really bad for them...
nebo...: Nice touch at the end when the Slavia squad went to their fans (who were very impressive) and dropped to their knees in forgiveness.
:-))

Lekce z fotbalu: 7:0

Výlet

Na viděnou za týden :)

Časy

... v kterých jsem poslal poslední příspěvky, mají jistou poetiku :-) Dávám si pozor, abych tohle upozornění poslal ve správnou chvíli :-)

Víkend ve městě

Tento víkend se nesl v duchu užívání si Amsterdamu a krásného počasí. Navštívil jsem s Jamesem a Rorym Van Gogh museum a sám také Rijksmuseum. To je stejně fenomén, holandská muzea. Jsou opravdu krásná a co mě neustále odrovnává je dostupná permanentka platná v celé zemi- tzv. museum card, pro studenty za 23€, pro dospělé tuším za 40€. S ní má člověk všude neomezený přístup zdarma. Pro studenta se vyplatí již po třech návštěvách. Má to také obrovskou výhodu- jde se jít podívat na jeden obraz, zírat deset minut, a zase pokračovat v krasojízdě městem. A zítra se jít podívat na další. Ostatně Jeremiah či Milkmaid si podobný přístup podle mě rozhodně zaslouží. Night watch mě ani napodruhé(poprvé jsem tu byl před sedmi lety) nezaujala, je to sice krása a určitě to dalo spoustu práce, ale ten obraz chápu spíš jako zázrak doby, než jako něco nadčasového. Je to prostě prima portrét. No, pouštím se na tenký led, umění rozumím jako koza petrželi. Mně se líbí takové kýče, jako je třeba následující Israels :-)Jinak Rijksmuseum prochází totální rekonstrukcí a ukazuje jen něco přes čtyři sta svých exponátů pod názvem "The masterpieces", je to ve vedlejším křídle monumentální budovy, která je jinak celá zavřená. Rekonstrukce trvá již čtyři roky, nejen v Čechách se státní zakázky przní.
V sobotu večer město ovládli Angličané. Tito milí cizinci, kteří tvoří přes čtyřicet procent zákazníků místních "femmes fatales", "courtisanes", či spíše úplně normálních šlapek, se sestěhovali do barů, aby sledovali semifinále MS v rugby. Také jsem v jednom byl a slyšet opilé angličany zpívat celým městem jejich hymnu před zápasem bylo docela ohromující. God save the queen! Angličani vyhráli, bary a prostitutky vydělávaly ještě více, než normálně. Je to dost prima sledovat, to rugby, když už se nic neděje, tak člověk aspoň sleduje opravdu drsné muže :-)
Fotky, abych se opakoval, na facebooku a na picase.

I AMsterdAM

Party zdaleka nekončí. Byla to jedna z povedenějších, hlavně co se mého vnímání týče. Člověk si v mém případě leckdy při neformálních diskusích uvědomí, jak můžou některé starosti být naprosto marginálním zájmem. Koho z Ugandy zajímá, jak se Africký problém bude řešit.. Je zajímá, zda někdy vůbec. Je zajímá, zda si někdy průměrný Evropan všimne Rwandy, zda si všimne málem horších genocid, než bylo šoa. Jestli přestaneme teoretizovat, jako to právě dělám já, a začneme činit. Ale jakýho Čecha tohle zaujme, my přeci chceme vědět, proč si Topolánkova šukna koupila Volvo. Tohle ja fakt uhozený:-)
Mimochodem, už pár týdnů není in poslouchat Norah Jones, Reginu Spektor či já nevím koho. Teď letí Kate Nash. A po poslechu jejích Foundations člověk ví, proč. Čumim z okna, a přemýšlím...
"Yeah, intelligent input, darling.
Why don't you just have another beer then?"
Mám rád občas mluvit naprosto zcesty.
A teď z náhodného playlistu začalo hrát the bends od radiohead. Myslím, že jsem tohle CD slyšel pořádně naposledy v jednom hodně drahym autě. BMW to bylo. Před čtyřmi lety. Měl jsem tam jeden čas pouze jedno cédéčko a měl jsem ho šeredně oposlouchaný, hrálo pořád, když jsem to auto vozil na letiště Petrovi, když jsem jel jako zbohatlík na party v Černošicích, aby mi propíchali gumy, i když jsem zprudil Honzu svojí jezdeckou chybou, o které si myslím, že byla částečně jeho, když jsem se ztratil v Maďarsku, to možná hrál Slobodan Trlikulja, když mi kamión u Budapešti urazil zrcátko, aby ho Petr posléze velkoryse nechal spravit, když jsem jel dvě stě poprvé a naposled, mimochodem po zbrusu nové liduprázdné severočeské dálnici D8 uprostřed noci poblíž Roudnice, když jsem vezl tátu, toho tátu, co opovrhuje přepychem, do brodu, ten si to moc chválil a řešil spotřebu u auta, u kterého to obvykle člověk opravdu neřeší, když jsem to nádherný auto před odvozem na letiště nechal umýt a snažili se mě okrást protože ten mladík zbohatlík se švýcarskou značkou přeci nerozlišuje mezi pětikilem a tisícovkou, když jsem to dokonalý BMW pětku parkoval na Ruzyni a schovával klíček od zapalování pro Petra na zadní kolo, protože mě čekala cesta do New York City první třídou, kterou jsem si nezaslouži, snad i když jsem šel uprostřed noci vypínat rozbitý alarm na parkoviště Na Veselí, když jsem předával klíčky Honzovi(jinýmu), ať to auto umeje a v pořádku mi jej vrátí, když jsem viděl ten elegantní vůz zesměšněnej a potupenej s podvozkem v tahu a musel jsem si hodně sarkasticky ulevit, abych se nerozbrečel, i když mi zavolal švýcarský ňouma, co jel ze švýcarska s přívěsem odvézt si tu mojí životní etapu evidentně navždy do prdele. Hrálo mi v uších i ve chvíli, když jsem o tom autě dlouze mluvil s Honzou ve chvíli, kdy jsem věděl, že v tom podělanym bytě jeden z nás nezůstane. Jenom jsem si myslel, že to budu jednou provždy já, kdo se spakuje. Od té doby, co to auto skončilo ve šrotu, se mi vždy při zaslechnutí písně z tohoto alba udělalo špatně. Nejinak tomu je teď. Jsou na světě věci, kterých se prostě zbavit nejde. A je to dobře.

Amsterdam

Poslouchám Cabaret, Armstronga a Raye Charlese, nemůžu se dovolat, ale mám se krásně (jen modří vědí. ...)
Pozval jsem na prima večeři Tua, Jamese a Roryho, chutnalo mi, doufám, že i jim..
Momentálně jsem na španělské party (skoro, tohle je fakt posedlost, ten počítač).
Je to prostě paráda, po španělských tancích, pití tequilly (či čehokoliv jiného), po týdnu, kdy jsem musel odevzdat dva velké úkoly a zase vím něco navíc z pravděpodobnosti, po týdnu zde v Amsterdamu, když si přeču titulky novin, musím se smát. Nikdy se mi to nestalo.
Čtu si deviantku a mám neodbytné dejá-vu; a taky pocit, že vím a znám něco, co se dá opravdu jen vyčekat, a tenhle proces je opravdu neodolatelnej.

čtu o Goreovi a zase se musím smát.
Uvědomuji si, že tohle psát je padlé na hlavu, tak se radši vracím na španělskou party.
Nazdar.

Národní knihovna

Tak, je tady co, čeho jsme se s Leou obávali již na výstavě těsně po vyhlášení návrhu Kaplického vítězem soutěže o realizaci stavby NK. Naši milovaní politici nechtějí stavbu "zrušit", jen chtějí stavbu přesunout na lepší místo, dokonce se hovoří o "předměstí". Takže jsme dělali velkou soutěž, architekti se snažili popasovat s prostorem, s omezujícími dispozicemi či okolními památkami, porota rozhodovala nad modelem Letné, no a nakonec nějaké hovado řekne, že se přeci tahle stavba může přesunout. Jasně, nejlépe do Průhonic, tam nebude budit protikladné reakce a spousta lidí si tam s nadšením bude jezdit dvě hodiny pro knihu. Hlasuji pro to, přesunout hlavně všechny ty naše politiky pitomce.
Vypadá to, že nejlepší by bylo využít v Klementinu další prostory po technické knihovně, vše zrekonstruovat a mít krásnou knihovnu dýchající historií, než sledovat tuhle frašku. Ale ne, to by zase betonová lobby přišla o dvě miliardy.

Statistiky návštěvnosti

Dnes jsem se po delší době podíval na statistiky návštěvnosti. Dvě věci jsou k zaznamenání- sobota s nedělí jsou statisticky velmi slabé dny s poloviční ávštěvností pracovních dnů a taky, že se na mé stránky dívají např. i lidé, kteří do googlu zadali tortura prsou free video. Myslím, že tohle bude s přehledem nejperverznější návštěva mého blogu. To mě tedy podrž.

Víkend

Ranní chlad, silná rosa a pára od pusy, čistý průzračný vzduch, dlouhé stíny, listí všech barev, jasno a příjemný vánek od moře, který voní. V Amsterdamu začal podzim v té nejkrásnější podobě, jakou si dovedu představit.
V pátek byla tzv. Oktoberfest party. Mnoho lidí(logicky hlavě zámořských) si tu již minulý víkend půjčilo auta a vyrazili s jásotem na jednu z největších opileckých oslav v Evropě. Nebyl jsem tam, ale fotky vypadají zábavně a slyšet Kanaďanky dokonale zpívat jakési německé odrhovačky svědčí o mnohém. Pro nás, co jsme tu zůstali, na tento pátek byla uspořádána alespoň drobná náhražka. "Imitations of the bavarian Lederhosen und Dindl is strongly encouraged." Psalo se v pozvánce. Poradili jsme si s tím myslím velmi dobře, škoda, že na fotkách nejsou vidět naše bílé ponožky v polobotkách.
Včera jsme šli na návštěvu k Tueovi, prima Dánovi, který bydlí s pár přáteli v bytě ve východním Amsterdamu. Už jen ta projížďka na kole podvečerním Amsterdamem mě nadchla, tohle je opravdu nejkrásnější období roku. Po výborné večeři v osmi a příjemném povídání v pěkném přízemním bytečku s vlastní zahrádkou jsme se vypravili do Klubu Rascal. Poprvé jsem v Amsterdamu slyšel Indie muziku a moc mě to potěšilo. Klub mi připomínal Archu, účelný a pěkně udělaný alternativní prostor, kde se děje divadlo, promítání i koncerty. James zpíval každou druhou píseň a tvrdil, že přesně tohle by poslouchal doma. Nejsem znalec, poznal jsem akorát The Killers, ale přes několik piv mi James slíbil, že si to všechno, co hráli, zapamatuje, tak uvidíme :-)

Sea level measurement

No comment, tohle mohl najít každej blb. Pocházi z dhmi. Nic lepšího jsem nenalezl.