Anne-Sophie Mutter a Royal Concertgebouw orchestra

EDIT:V této story NEHRAJE roli případná homosexualita účastníků. Žiju v této zemi sice krátce, ale na nějaké náznaky podobného ražení přestávám být zvyklý a štvou mě :-)

Byl jsem tam. Poctivě jsem si vystál frontu na sprint lístky- nevyzvednuté rezervace pro studenty skoro zadarmo- a samozřejmě na mě nezbylo. Chvíli jsem tam diskutoval, co mám příště udělat lépe, abych se k těm lístkům dostal, už jsem spřádal správnou taktiku na zítřek a potom jsem se jal vydat, spolu s pár dalšími zklamanými, směr domov. V tom ke mně přistoupil od pohledu elegantní, velmi draze oblečený muž, jestli nechci lístek. Řekl jsem, že chci, ale za cenu, kterou si mohu dovolit a ta není o moc výše než je deset eur za již zmíněné sprint lístky. Pravil, že se určitě domluvíme a vydali jsme se do sálu. Jsem neuvěřitelnej klikař. Okamžitě jsme se dali do hovoru a bylo jasné, že tento draze oblečený pán není jeden z těch neznalých snobů, co mají předplatné na nejdražší koncerty ve městě. Svými znalostmi o hudbě by mě okamžitě strčil do kapsy, ale evidentně mě zesměšňovat nechtěl a dobře jsme si, než jsme našli svá místa, popovídali. Ukazoval mi takovou menší procházkou celý Concertgebouw a tu a tam se s někým pozdravil. Čím víc jsem jej pozoroval, jak vypadá, jak vystupuje a jak vypadají lidé, s kterými se zdraví a utrousí pár společenských či i hlubších slov, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to není ledaskdo. Každopádně už začínal koncert, tak jsem utlumil svoji zvídavost a své rozprávění o mé vrzací historii a začal se soustředit na hudbu. Ouvertura od Glinky byla slušná a potom už přišla na řadu Anne-Sophie. Asi největší houslová star, co jsem kdy živě viděl.
Hrála blbě. Bylo tam až nepříjemně nepřesností a hlavně několik, i když malých, podstatných minel v těch nejnahatějších místech. Můj dnešní průvodce po první větě prohlásil "těžká práce" a na úplném konci, že by měla pocvičit flažolety. Hihi, tak takovou kritiku bych se neodvážil říci nahlas, ale mluvil mi ze srdce. Ovšem i tak to byla nádhera, přece jen tón má opravdu brilantní, do toho jedny z nejdražších houslí na světě a v té akustice, kterou je místní sál proslaven, jsem si toho profláklého Čajkovského prostě pořádně užil. Anne- Sophie dostala standing ovations, na což jsem trochu zíral, ale byl jsem poučen, že tady se freneticky aplauduje všemu, i když si to ti lidé vůbec nezaslouží, jako například dnes. Opět jsem jen polknul.
O přestávce jsem pozval zatím stále anonymního elegána na drink, přece jen jsem mu stále dlužil peníze, konečně jsme se představili a on mě provedl po zbytku domu, i do nového přístavku, který dost elegantně řeší nedostatek společenských prostor.
V druhé části byl Rachmaninova symfonie, jojo, zlatý Rachmaninov, ten umí pohladit po duši. Orchestr hrál nádherně, pianissima taková, že se všichni báli dýchat, forte burácivá a plná tónu, to vše přesto, že starý pan dirigent Previn, mimochodem exmanžel Anne-Sophie, s taktovkou seděl, vypadal velmi zvadle. Nakonec ještě jedny standing ovations a bylo na čase se rozloučit. Dostal jsem navšívenku, ať se ozvu, že má Roderic volné lístky docela často.
Toho asi nevyužiju, ale navštívenky jsem zneužil k hledání, kdo to je vlastně zač. Takže, nejenom jeden z nejvýše postavených můžu banky ABN.AMRO, ale také aktivní politik, baron z velmi váženého širokého holandského klanu, který má své stránky, rodokmen, erb a všechno a v neposlední řadě vášnivý klavírista, jež si jednou za rok pronajme malý sál concertgebouw a sezve přátele, aby jim zahrál.
Co dodat, kdybych věděl, s kým mluvím, asi bych koktal :-)
Mimochodem, celé jsem to absolvoval v džínách a lístek jsem nakonec dostal zadarmo. Teda za ten pitomej pomerančovej džus, co jsem Rodericovi koupil.