I AMsterdAM

Party zdaleka nekončí. Byla to jedna z povedenějších, hlavně co se mého vnímání týče. Člověk si v mém případě leckdy při neformálních diskusích uvědomí, jak můžou některé starosti být naprosto marginálním zájmem. Koho z Ugandy zajímá, jak se Africký problém bude řešit.. Je zajímá, zda někdy vůbec. Je zajímá, zda si někdy průměrný Evropan všimne Rwandy, zda si všimne málem horších genocid, než bylo šoa. Jestli přestaneme teoretizovat, jako to právě dělám já, a začneme činit. Ale jakýho Čecha tohle zaujme, my přeci chceme vědět, proč si Topolánkova šukna koupila Volvo. Tohle ja fakt uhozený:-)
Mimochodem, už pár týdnů není in poslouchat Norah Jones, Reginu Spektor či já nevím koho. Teď letí Kate Nash. A po poslechu jejích Foundations člověk ví, proč. Čumim z okna, a přemýšlím...
"Yeah, intelligent input, darling.
Why don't you just have another beer then?"
Mám rád občas mluvit naprosto zcesty.
A teď z náhodného playlistu začalo hrát the bends od radiohead. Myslím, že jsem tohle CD slyšel pořádně naposledy v jednom hodně drahym autě. BMW to bylo. Před čtyřmi lety. Měl jsem tam jeden čas pouze jedno cédéčko a měl jsem ho šeredně oposlouchaný, hrálo pořád, když jsem to auto vozil na letiště Petrovi, když jsem jel jako zbohatlík na party v Černošicích, aby mi propíchali gumy, i když jsem zprudil Honzu svojí jezdeckou chybou, o které si myslím, že byla částečně jeho, když jsem se ztratil v Maďarsku, to možná hrál Slobodan Trlikulja, když mi kamión u Budapešti urazil zrcátko, aby ho Petr posléze velkoryse nechal spravit, když jsem jel dvě stě poprvé a naposled, mimochodem po zbrusu nové liduprázdné severočeské dálnici D8 uprostřed noci poblíž Roudnice, když jsem vezl tátu, toho tátu, co opovrhuje přepychem, do brodu, ten si to moc chválil a řešil spotřebu u auta, u kterého to obvykle člověk opravdu neřeší, když jsem to nádherný auto před odvozem na letiště nechal umýt a snažili se mě okrást protože ten mladík zbohatlík se švýcarskou značkou přeci nerozlišuje mezi pětikilem a tisícovkou, když jsem to dokonalý BMW pětku parkoval na Ruzyni a schovával klíček od zapalování pro Petra na zadní kolo, protože mě čekala cesta do New York City první třídou, kterou jsem si nezaslouži, snad i když jsem šel uprostřed noci vypínat rozbitý alarm na parkoviště Na Veselí, když jsem předával klíčky Honzovi(jinýmu), ať to auto umeje a v pořádku mi jej vrátí, když jsem viděl ten elegantní vůz zesměšněnej a potupenej s podvozkem v tahu a musel jsem si hodně sarkasticky ulevit, abych se nerozbrečel, i když mi zavolal švýcarský ňouma, co jel ze švýcarska s přívěsem odvézt si tu mojí životní etapu evidentně navždy do prdele. Hrálo mi v uších i ve chvíli, když jsem o tom autě dlouze mluvil s Honzou ve chvíli, kdy jsem věděl, že v tom podělanym bytě jeden z nás nezůstane. Jenom jsem si myslel, že to budu jednou provždy já, kdo se spakuje. Od té doby, co to auto skončilo ve šrotu, se mi vždy při zaslechnutí písně z tohoto alba udělalo špatně. Nejinak tomu je teď. Jsou na světě věci, kterých se prostě zbavit nejde. A je to dobře.