Utrecht

"Malá roztomilá sestřička Amsterdamu volá"
Aysegul, Gerben, Diego, James, Tomáš a já jsme se vypravili vlakem o sobotním poledni. Vlaky jsou zde parádní, ale hodně drahé, lístek stál po slevě 6€. Do Utrechtu odjíždí vlaky v podstatě každou čtvrthodinu a než se člověk usadí v těch naprosto tichých a rychlých dvoupatrových vlacích, je na místě- cca 40 km, 24 minut. Vlaky tu jezdí ze stejných nástupišť jako metro, takže cestování po železnici zabere opravdu minimum času a je značně populární. Vhledem k tomu, že místní univerzity hodně spolupracují, se zavedly například i jízdenky přes týden pro studenty zadarmo a velké slevy o víkendech a já například studuji několik kurzů z celostátního master degree Stochastics and financial mathematics, který se koná na třech univerzitách- Uni. of Amsterdam, naše VU a také v Utrechtu. Jen díky nevyjasněné byrokracii na zbylé dvě univerzity nechodím, ale ukázalo se, že bych klidně mohl.
Utrecht je krásné historické město s asi 300 000 obyvateli, klidnou atmosférou, krásnou věží, Rietveld-Schroder huis a také největší univerzitou v Holandsku. Čekal jsem možná trochu víc, ale je fakt, že nám lehce nepřálo počasí a tak jsem to například s focením měli malinko horší. Absolvovali jsme canal-cruise, pěšky jsme si prošli centrum skrz naskrz a do věže či Rietveld huis už jsme nešli, přece jen daších dvacet € už by bylo trochu moc. Spali jsme v báječném hostelu za 19€, s úklidem to tam je na štíru, ale jídlo se řídilo heslem "we supply, you cook and you WASH", internet zadarmo, neuvěřitelný koutek se spoustou hudebních nástrojů (zabrnkal jsme si na housle, smyčec do ruky jsem se po těch třech měsících bez hraní před lidmi vzít neodvážil) a přátelská atmosféra ve velké společné místnosti činí tento hostel jednoznačně pro cestovatelské povahy lákavým.
Fotky na picase a na facebooku- přihlaste se do této skvělé komunity!!

Kosovo

The United States and the European Union are ready to recognize Kosovo if the Balkan province declares independence from Serbia in early December when last-ditch negotiations end, senior U.S. and European officials said Monday.

This is where justice ends and another Munich 1938 begins.

Global warming 2

...Root said she studied how animals are being hurt by global warming. "That is such a depressing job," replied the nurse who daily deals with cancer patients...
Then they both laughed.

Czech president Vaclav Klaus was one of the officials opening this week UN gathering concerning the climate change. Let me quickly and briefly translate some of his statements:
1. despite the pressure coming from mass media the so called "global warming" impact on the Globe is relatively very small.
2. the predicted menace coming from the hypothesis of the global warming is mainly based on speculative and non scientific models. The time series observed by humans are not long enough to use them for any crucial decisions.
3. there is no scientific consensus concerning the observed data and their meaning.
4. the result of the argues between the climatologists is that we have two conclusions what to do next. Me, as an economist and an author of a book talking about economy and possible climate changes, I am on the side considering steps against some possibly non-existing warming as too expensive for everybody.
5. I am definitely not one of the politicians willing to control the emissions whatever it costs. As we are not sure, whether there is some long-run change and the less we know anything about human influence, I find it better to spend money on improving our living standards directly, I believe investments in technological improvement is much more worthwhile.
6. We shouldn't introduce any global controls, bans or limits. They are usually very harmful especially for the developing countries.

Thank you, president, for making me proud of my country and my president after a long time. It is important that there is somebody with different opinions than mainstream.

Eastside weekend

Nejdříve jedna technická. Vzhledem k tomu, že tu fotí spousta lidí a ty fotky se objevují na facebook.com, doporučuji se na facebooku zaregistrovat, najít mě a udělat ze mě svého kamaráda, abychom mohli sdílet vše, na čem jsem vyobrazen a k čemu mám přístup. Usuzuji, že fotky, co jsou tam, není třeba kopírovat sem, beztak jednou facebook dorazí s plnou parou i do Čech.

Poslední tři dny jsem strávil v totální zadnici- středisko Klonie ve vesnici Ellertshaar na dalekém severo- východě Holandska. Cílem bylo poznat trochu holandského venkova a užít si pár společných chvil mimo civilizaci. Takže, holandský východ je nuda. Není to vlastně ani pořádný venkov, prostě Holandsko je hustě osídlená zem. Holandský venkov je dost bohatý a všechny farmy evidentně vydělávající podniky. Holandský venkov je značně rovný (překvapivě), zelený(taky překvapivě) a lesy tu jsou, ale nelze se v nich ztratit, jak jsou malé, upravené a protkané cestami šířky traktoru. I na holandském venkově se najdou idioti na motorkách řádící jakob jim ani ten nejmenší kousíček přírody nebyl svatý.
Co se utužování kolektivu týče, to se povedlo dokonale. Body programu byly následující: Dropping- prostě nás v noci vysadili kdesi, dostali jsme zaplombovanou mapu a měli jsme se vrátit do našeho střediska. Ideálně bychom měli být za cca hodinu a půl doma. Jako jediná skupina jsme mapu nepoužili, vrátili jsme se jako těsně druzí po asi čtyřech hodinách a ušli jsme přes dvacet kilometrů. Je to beznaděj, když člověk neví, jak jsou světové strany, kde je, jakým směrem má jít a jak je to daleko. Zachránil nás jeden farmář, který se šel podívat, na koho jeho pes tolik štěká- řekl nám, že jdeme úplně blbě a že to je domů fakt daleko :-))
Následovaly různé potrhlé úkoly a tanec a spát se šlo po šesté ranní. James, Stefan a Julia nás ještě stihli během spánku pomalovat, viz fotky.

Druhý den dopoledne, v devět, byla na řadě atletika, jinými slovy spousta bláznivých soutěží, u kterých jsme se bohatě vyřádili a odpoledne surival- dlouhá procházka okolím, při které nás čekala spousta úkolů- sestavit vor a přeplavat na něm rybník, postavit co nejvyšší věž z přepravek, jízda na kanoi, různé přelézání a podlézání a jízda na horských kolech. Vory byly paráda, změnilo se to díky Jamesovi a Diegovi v boj jednoho voru s "piráty" na dalším voru a byla ohromná zábava z břehu pozorovat pět nešťastníků, jak se oblečeni koupou v tom strašném brčálníku. Je z toho dokonce video:

Večer nastala po barbecue ochutnávka alkoholu ze zemí, odkud pocházíme. Sešlo se toho opravdu dost, například čtyři různé lahve whiskey a pět vodky a podle toho jsme taky dopadli. Ohromně zábavná akce s různými hrami, tancem a následujícím výletem k rybníku na krásnou plážičku, kterou jsme si vyhlédli na kánoích. Zapálili jsme si oheň a když jsem se tak rozhlížel, tomuto povedenému večeru už jen scházelo jediné- koupání na adama :-) Decentně jsem se v ústraní svlékl, vlezl do vody a začal dělat vyrvál.
Po chvíli se ostatní začali přidávat a nakonec kolem ohně stálo spousta skoro či úplně naháčů, kteří hledali ztracené teplo. Spát jsme se odebrali v ranních hodinách nadšení. Vzhledem k tomu, že od jedenácti byl další program, opět jsme toho příliš nenaspali a následoval výlet na jednu hezkou vyhlídku. Ještě předtím jsem se Ciaranem a Stefanem vydal na úklid pláže- dva pytle odpadu, asi patnáct nevypitých piv, dvoje hodinky, 3x ponožka, slipy a taky desetieurová bankovka je konečné skóre. Nějakým zázrakem jsme to všechno ustáli i bez opice, ohromně pobavení a jen trochu nevyspalí. Jen houšť takovým víkendům.

2:1

Slávistický sen pokračuje. Až jsem z toho sentimentální, díky drobnému podvodu s ip adresou jsem to vše mohl sledovat živě na internetu a opravdu jsem si to užil. Dědo Stanislave, snažím se tak upřímně radovat, vztekat a prožívat fotbal, jak jsi to dokázal ty. V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova paní Bicanové v reportáži TV Nova: Lidi uměj být šťastní, co ten fotbal dá... shlédněte sami:

Protáčím hymnu Ligy mistrů pořád dokolečka a mám se hezky.

Auschwitz protocol

... Just as they [The Jewish leaders] were reading the Auschwitz Protocol - as the Vrba-Wetzler report would become known - the Hungarian Jewish leaders were involved in delicate negotiations with Mr. Final Solution himself - Adolf Eichmann. On the surface, they were trying to get a deal that would allow them, their families and their friends to leave Hungary unscathed, with most of their worldly possessions, and in exchange the Nazis would get trucks and other such non-lethal material from the Allies. Some of the Hungarian Jewish leaders would later acknowledge that the talks were described by both sides as "blood for trucks." This in itself indicates that Eichmann knew he was letting Hungary's Jewish leaders leave in exchange for their silence. In any case, the result was that about 1,700 Hungarian Jewish leaders, with their families and friends, ended up in Switzerland, while almost half a million unsuspecting Hungarian Jews ended up dead in Auschwitz... a o tomhle se do konce minulého století na izraelských univerzitách pro jistotu neučilo a v tisku se o tom nemluvilo, jak tvrdí Ruth Linn. Tak to je síla, díky za odkaz. Takže, jak to bylo. Do leva do plynu, vy doprava do otroctví. Na fotce právě maďarští Židé z Podkarpatské Rusi, většina z ghetta v Berehovu.

Velká města světa

Dostal jsem se k přečtení bookletu k právě probíhající výstavě v Tate moden gallery v Londýně.
Vypíšu tu jen pár drobností, keré jsem si na střední škole nedostatečně zapamatoval a z nepochopitelného důvodu chci, aby si je přečetlo i těch třicet denních návštěvníků:

město --------- populace ------- hustota

• Londýn ----- 07,512,400 -- 04,761/km²
• Tokyo ------ 12,570,000 -- 05,796/km²
• Mexico city - 08,720,916 -- 05,841/km²
• Bombaj --- >13,000,000 -- 27,220/km²
• Káhira ------ 07,500,000 -- 35,047/km²

Deník Peru 2007

Toto je druhá část. První část byla v srpnu. Všechny fotky (449) na picase. Zveřejnil jsem deník i na cestopisy.cz.

11. Cusco

Je to opravdu krásné město. Stačí jen tak chodit a čučet a na člověka ta pohnutá historie, která po sobě zanechala nádherné stopy, jen dýchá. Pro mě jako neindiána, který netrpí vůči kolonizátorům nenávistí, jsou i koloniální budovy velmi zajímavé a myslím si, že by se šlo zabavit v Cuscu, přestože malém městě, týden. Samozřejmě jsme nemohli vynechat nakupování a tak jsme se přehrabávali v záplavě stříbrných šperků (to většinou v případě nižsího rozpočtu, ale i stříbrné šperky mohou být opravdu high-class), či dokonalých ručně tkaných látkách z alpaky(to ti s lepším obnosem k útratě). S mamkou jsem zašel do místního Museo de Arte Precolombino. Musím se přidat k opěvným odám na výtvarné umění, které se v těchto „primitivních“ kulturách provozovalo. Jak jsem si posléze nechal vysvětlit, většinu velmi moderních směrů, v Čechách např. slavný kubismus, bychom bez inspirace z těchto kultur neměli. Je to neuvěřitelný pocit procházet chodbami s tvary a abstrakcemi, které znám z Evropy 20. století. Dodám, že toto muzem v Cuscu má všechny exponáty zapůjčené ze soukromého Museo Larco v Limě, očekávám, že nejlepší kusy zůstaly tam, takže určitě stojí za návštěvu. Ovšem soukromá muzea jsou několikrát dražší, než státní. Den v Cuscu jsme zakončili ve velmi, opravdu velmi, dobré restauraci, která se nacházela v atriu již dnes navštíveného muzea. Tahle večeře neměla chybu, několik chodů a člověk nemohl rozhodnout, který mu chutnal více. K tomu všemu Jiří objednal víno, které i mému netrénovanému jazyku přišlo jako zjevená dokonalost, postupně tři odrůdy červeného k různým chodům. Jiří mi potom vybral dvě lahve s sebou do Prahy, doufám, že budou alespoň podobně dobré :-)

12. Machu Picchu

Dnes jedeme na jeden z nově vybraných sedmi divů světa (obávám se, že již tak dost nesnesitelné davy na této památce se dále rozrostou a už to město pod nánosy turistů nebude vidět. ) Vyrážíme v pět ráno vlakem. Vlak provozuje chilská soukromá společnost a jelikož je to jediný přístup, kromě pěšky, na tento peruánský skvost, a must for everyone, patřičně si lístku na vlak cení- 100 dolarů backpackers, který ovšem jede pozdě, 120 Vistadome, který jede první a je to střední komfort a potom 507 dolarů za Hiram Bingham train. To je kapitalismus :-) Vistadome je na úrovni mezi starými a novými vagóny ČD, s například Pendoliny či vlaky Eurocity se vůbec nedá srovnat. Ale malé občerstvení bylo v ceně a v ceně také byla módní přehlídka naši průvodčích, kteří se nám snažili prodat oblečení z alpaky, ještě o něco dráž než ve značkových obchodech. Železnice z cusca vede po takzvané úvraťové trati, čili trasa ve stylu padajícího listu. Viděl jsem to poprvé v životě, je to opravdu sranda, akorát to neustálé měnění směru jízdy jde vcelku pomalu.

Machu Pichu je skvost. I když se z toho stává opravdu pouťová atrakce a dav lidí je všude přítomný, tudíž se soustředit na tu dokonalost je poněkud obtížné, je zřejmé, čím toto místo svému „objeviteli“ Hiramu Binghamovi učarovalo. Dokonale zachovaná struktura městečka, velmi rozlehlé ruiny, které dávají dost slušnou představu o tom, jak to asi mohlo vypadat. Část naší výpravy hlavní část absolvovala lehce z rychlíku, protože jsme spěchali i na Wayna Picchu- ten chorobně známý vrcholek z fotografií- a do chrámu měsíce, perličky pro fajnšmekry ;) Já jsem si jej tedy užil z celého toho komplexu nejvíce. Má tu atmosféru, kterou jsem tak nějak vnitřně u inckých památek očekával a kterou hlavní město z jednoduchých důvodů mít nemůže- tichou majestátnost a „nevtíravou“ dokonalost. Jinak výběh- jinak to nazvat nejde- na Wayna Picchu vstoupil do naší kroniky bojovným výkonem mamky Jitky, která se nedala a, přestože z ní šla pára jako z parní lokomotivy a občas kolem vylekaných pomalých turistů lezla po čtyřech, vše absolvovala a mohla si připsat další křížek do kolonky „fakulťáků“. Zbytek skupiny si vychutnával hlavní město a objevoval rozmanitá zákoutí, i to muselo mít leccos do sebe.

Den jsme zakončili v Cuscu v peruánské pizzerii, naše vyhladovělé žaludky nás ovšem zklamaly a bohužel jsme nebyli schopní tu horu naprosto dokonalého jídla sníst. I tak to ale byl další gastronomický zážitek- peruánská verze italské speciality se zdála lepší originálu :-)

13. Puno

Tak jsme se úspěšně přesunuli do Puna, přístavního městečka u jezera Titicaca. Cesta byla nejprve dost příjemná. Se vstáváním jsme tentokrát váhali a vyrazili až kolem deváté ráno. Měli jsme dvě krásné zastávky- první byla v údolí Andahuaylilllas kostel sv. Petra, tzv. Sixtýnská kaple Jižní Ameriky a další z krásných inckých památek, chrám Raqchi. Zajímavé bylo, že byl postaven ze sopečných lehounkých kamenů, které se evidentně drtily, takže nejvyšší část bývalého chrámu je pouze hliněná. Kromě chrámu, který měl jednu nejvyšší stěnu uprostřed a dvě menší podélné, zatímco příčné stěny žádné neměl tu bylo zajímavé obrovské množství skladišť zvaných "kolka". Vypadá to, že jsme u jedné z centrál inckého zásobování :-) Dále už jsme zažívali dobrodružství s peruánskými sociálními problémy. Místním se nelíbí platy učitelů a nenapadlo je nic lepšího, než udělat na zítřek a pozítří generální stávku. To by nebyl problém, ovšem už dnes vysypali na jedinou silnici mezi velkými městy Cuscem a Juliacou několik desítek kamiónů kamení a silnici totálně zneprůjezdnili. Zajímavý způsob protestu proti vládě. Nejdříve jsme hodinu stali na místě a čuměli na pokřikování a mávání transparenty, potom se kolona pohnula a začala zábava lidí jdoucích před vozy a snažících se odházet kameny alespoň pro jeden nouzový jízdní pruh, kterým by se kyvadlové nějak auta míjela. Hehe. Po cestě míjíme nejvyšší bod altiplana, sedlo La Raya- 4334 mnm, rozvodí mezi Tichým a Atlantickým oceánem a slavné indiánské tržiště. Náhorní planina nám připadá trochu jako Serenghetti, jen o pár metrů výš a občas se sněhem ;) Milan silnici, po které jedeme, docela trefně nazývá route 66, pravda je, že rovná a opuštěná je na to chvílemi dost. Naštěstí jsme to nakonec vše přestáli, trošku jsme si zaposilovali a teď čekáme s napětím na další dva dny. Máme být na jezeře, tak doufáme, že ho rozzlobený národ nevypustí :-) Ne, jediný problém by mohl být se zablokovaným přístavem, čemuž se snad vyhneme. Jdeme na večeři- místní variantu grilovaného kuřete, které se však rožní na ohni a trochu jinak koření. Sebevědomě si většina objednává půlku a kupodivu tentokráte vše sníme, samozřejmě i díky tomu, že tahle úprava kuřete prostě nemá chybu. Zahodili jsme nějaké předsudky, odložili příbory, vyhrnuli rukávy a už bylo slyšet jen mlaskání a vidět boule za ušima.

14. Taquile

Dnes se chystáme se na Titicaca, stávka nás zatím snad ohrožuje jen tím, že dojdeme do přístavu pěšky. Moc se těšíme, po dvou dnech zase svítí slunce a jezero vypadá nádherné. Někteří z nás už začínají být z Peru unaveni, tak doufám, že je jezero zase vrátí na správnou stranu a budou nadšení :-) Do přístavu nakonec pěšky nejdeme- před hotel si pro nás přijeli rikši a mohli jsme se rozjet na těchto tříkolových taxících poháněných lidmi směr voda. Cena k přístavu z kopce je poloviční, než směrem zpět. Někteří „taxikáři“cestou zpět dokonce museli tlačit, taková jsme tlustá zvířata. Jedeme vylidněným městem, stávka je evidentně hojně podporovaná. Jeden z mála lidí, které cestou potkáváme, jakýsi děda revolucionář, nám aspoň přímo před koly rozbije skleněnou láhev. Z přístavu vyrážíme na vodu výletní lodí pro cca dvacet pět lidí, kterou máme celou pro sebe a tak se můžeme rozvalovat, rozhlížet a slunit. Je ale fakt, že přestože si člověk připadá jako u moře, je ve čtyřech tisících a je tu zima, takže slunění probíhá s čepicemi na hlavách. Pár set metrů od přístavu vjíždíme do „rákosí“- totory. Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale je jej všude moře. Je to potřeba, protože k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě z něj vyrábějí i své dopravní prostředky - rákosové čluny. Z diskuse se zdálo, že rákos- rush- a totora jsou dvě odlišné věci, a já negramot jsem to sežral, ale zdá se, že jen kdesi vznikl šum při překladu, přece jen nikdo z nás nemluvil svým rodným jazykem. Totora se dá i jíst, a la chřestová pochoutka. První zastávkou jsou plovoucí ostrovy kmene Los Uros. Shlédli jsme pečlivě připravenou vskutku audiovizuální přednášku a jali se prohlížet domorodé stavby. Los Uros je indiánský kmen, který začal se svou originální existencí před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu oddělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Jiná interpretace je, že na vodu byli jednoduše vytlačeni. Začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale turismus zdá se dodal indiánům nový důvod proč se starat o udržení své tradice. Systém stavby plovoucího ostrovu lze vypozorovat z fotek. Dále pokračujeme lodí na slavný ostrov Taquile, kde nás čeká ubytování u místních a večer tradiční jídlo servírované v dekách- ryby, brambory, přemrzlé brambory cuno, kukuřice oca, fazole, a zbytek si nepamatuju. Ryba byla výborná, něco tak výborné nebylo, ale ta atmosféra, kterou to vše mělo, se superlativy nedá popsat. Ještě před večeří se někteří z nás vypravili pozorovat západ slunce, z kterého ovšem díku počasí nic nebylo. A co, tak jsme si aspoň vyfotili dramatické mraky.

15. Puno

Dnes si dopoledne ještě dopřáváme předincké ruiny a potom se nás část vypraví na jedinou písčitou pláž na tomto ostrově. Ta pláž opravdu neměla chybu, ostatně i naše jižní balkánské divy roztály a bylo vidět, že je to baví víc, než nějaké trapné chození :-) Většina z nás se dokonce vykoupala, bylo to méně ledové, než jsem čekal. Potom však rychle se opět obléct, pokud možno se nespálit a následovalo civění směrem Royal Cordillera v Bolívii. Byla to tam taková oáza našeho jinak nadupaného výletu, nikde jinde nám totiž Jiří Lindner, ten náš nekompromisní průvodce, sedět déle než hodinu nedovolil :-D Po poledni si dáváme výborné menu v jednom domácím lokálu. V tomto stravovacím zařízení zákazníky vítá majitel podáním ruky a výběr žádný není, je prostě polévka a ryba. Ovšem jaká Ryba, už se ji upravovat za těch pár století evidentně domorodci naučili dokonale. Snědl bych klidně ještě jednu. Následuje návrat do Puna a večer ve stávkou zmítaném městě- obchody měly zatažené rolety a turisty vpouštěly malými dvířky, restaurace zely prázdnotou a vůbec to bylo pochmurné. Zítra brzy ráno vyrazíme směr Juliaca na letiště, kde by mělo být letadlo do Limy. Držte nám palce, stávka zde vše obrátila naruby, letadla nelétala, dokonce ani vlak na Machu Picchu nejezdil. Silnice jsou zabarikádované, ale do rána by je měli uklízet vojáci. Bude to perných 45 km :-)

16.

Juliaca nám nebyla nakonec souzena. Ve 3 hodiny jsme vzbuzení, že u letiště včera hořela zapálená auta, létaly molotovy a je zavřené i na pátek. Cesta nakonec byla hodně dobrodružná, všeobecně stávka je tu hodně divoká, jihoamerický duch. Jiří pro nás sehnal autobus, který nás poveze cca šest hodin do Arequipy, kde letiště v pátek otevřeli a odkud nám zarezervoval letenky. Mikrobus byl trošku menší, než bychom si přáli, ale díkybohu za něj. Cesta náročná, ubíhala však až překvapivě dobře, dokud nás nezastavili policisté, že je silnice 15km před Arequipou totálně zatarasená a zatím se nepovedlo ji zprůjezdnit. Vyžaduje to totiž těžkou techniku a armádu, která by uklízeči četu ubránila. Dalším problémem bylo chybějící povolení pro naše auto jezdit v této oblasti. To jsem nepochopil. Navrhli nám objížďku, ta byla opět jen zpevněná hlína, ale do města jsme se nakonec dostali a na letišti byli v jedenáct, hodinu a půl před plánovaným odletem. Cesta to nakonec byla i spektakulární- objížděli jsme například sopku El Misti 5822m, a objížděli jsme ji tak dlouho, že jsem nevěděl, zda být rád, že jsem si ji prohlédl vskutku podrobně, nebo se vztekat, ať už je proboha konec. Vůbec je tato oblast zase něčím úplně jiným, značně vyprahlá a životu nevlídná, dramaticky zbarvená do červena, prach je všudybylem.. Jenže ouha, po dlouhé ale zajímávé cestě nás čeká další prima překvápko, náš let zrušili, stejně jako několik dalších. Nakonec se nám za 1100 dolarů (!!!) podařilo narvat do letadla v šest a dostat se do Limy, jinak by nás čekalo 20 hodin v autě. Přebytečný čas jsme využili k prohlídce také značně zablokované Arequipy- bílého města. Toto přízvisko pochází z bílého sopečného kamene- sillaru, z kterého je většina města postavena. Krásné město, vlastně je docela prima, že jsme se tam neplánovaně dostali, Jiří nás pořád nutil, ať si uděláme výlet na tři týdny, aby do programu Arequipu dostal, tak jsme ji nakonec viděli z rychlíku takto :-) Nad městem se tyčí majestátní hory- největší a nejhezčí z nich je Chachani (sukně v jazyce kečua ) 6057m. Na letišti jsme zase pro změnu mohli trávit čas posmíváním se hoře Pichu Pichu 5669m, kvůli jejímu názvu samozřejmě, která se prudce zdvihá hned vedle ranveje. Když jsme na ranveji viděli na vlastní oči přistát letadlo (Lan- dobrá společnost), kterým jsme měli letět, konečně jsme začali věřit, že letíme, že máme problémy za sebou.

V Limě šli všichni kromě mě, který barbarsky dal přednost spánku, na prý dokonalou večeři do vyhlášeného podniku kousek od hotelu a už se mohlo popíjet, bilancovat, vyprávět historky o chlápkovi El tigro atp., o tom já ale moc nepopovídám, já jsem v tu chvíli byl kdesi ve snech mezi indiány.

17. Lima

Ráno nás jde pár nadšenců chorobně toužících po další dávce poznání do města, já s mamkou pokračujeme do muzea a část lidí jde ještě dokupovat šperky a cetky a kraviny, no prostě suvenýry z cest. Muzeum je opravdu povedený zážitek, nejvíc mě pobavily jakési uniformované děti ze soukromé školy, které u modelu Machu Picchu začaly nadšeně vykřikovat a výskat a zbytek je už evidentně nezajímal, i když se učitel málem přetrhl. Následuje návrat do hotelu a v půl jedné jedeme na oběd. Ten se odehrává v přepychové a opravdu dobré restauraci La Rosa Nautica na kůlech nad mořskou hladinou. Opět jsme se nádherně přejedli a přepili a líbilo se nám tam tolik, že jsme jaksi prošvihli na opoledne naplánované muzeum. Bývali bychom do něj mohli, kdybychom tušili, co nás ještě čeká. Sborově jsme poděkovali konečně veselé člence výpravy (blížil se konec) za pozvání na tento labužnický zážitek a mohli vyrazit. Příjezd na letiště Jorge Chavez nás zastihl již značně uvolněné, zážitek za námi a teď už s evropskou spolehlivou společností až do Prahy. Ó nikoliv přátelé. Evidentně nám není souzeno cestovat v rámci této dovolené normálně. Mysleli jsme si, že tím, že jsme v Limě, se nám už nemůže nic stát, stávka kdesi daleko a už jen spokojeně doletět domů. Původně ohlášené zpoždění, tři hodiny, znamenalo, že nestihneme přípoj, ale dostali jsme se do dalšího letadla 1925 z Amsterdamu. Ovšem potom nám sdělili nejisté další tři hodiny, což by znamenalo, že my pražáci máme dvacet minut na přestup a pravděpodobně tedy spíme v Amsterdamu. Letadlo při vzletu z Amsterdamu trefilo jakési opeřence a oba motory vyžadují revizi, vzletět není možné. Zpoždění nakonec narostlo na asi sedm hodin, přesně to nevím, protože jsme se před gatem příjemně opili výborným Pisco sour a když nás po šesti hodinách pouštěli do letadla jen jsem dosedl a usnul. Zaznamenal jsem rolování při startu, ale neobtěžoval jsem se kouknout na hodinky a chrněl dál.

18. cesta

Přestože pilot slíbil, že to bude smažit, nestačilo to. Dosedli jsme o něco víc než šest hodin později a na obrazovce nám oznámili, že na náš přípoj do Prahy můžeme zapomenout. To už nemuselo vzrušovat londýnskou a bělehradskou část, které dávno věděly, že se můžou „těšit“ na noc na letišti Schiphol. Samozřejmě, že my tvrdohlaví Češi jsme to běželi zkusit, ale o to větší naše zklamání bylo. Letadlo stále parkovalo u stojánky, ale už nás do něj odmítli pustit. Oukej, všichni jsme se smířili s tím, že naše dovolená potrvá až do pondělka. Byl čas využít odprošující poukázky KLM a nakonec se ale pro nás pár pražských vše v dobré obrátilo, přerezervovali nás do večerního letadla, o kterém nikdo z nás neměl tušení. Zavolali jsme si se zbytkem, který takové štěstí neměl, rozloučili se a vypravili se v ústrety letadlu do Prahy. A jak to dopadlo? Ano, letadlo mělo hodinu zpoždění.

Pink edition

Každý čtvrtek se koná borrel- hromadná party pro všechny cizince. Včera měla název Pink edition, každý měl přijít v něčem růžovém. K mému velkému překvapení drtivá většina studentů tento úkol vzala odpovědně a po různých nákupech na bleším trhu jsme vypadali opravdu dokonale... Deanovi bohužel nejsou vidět jeho "rozkošné" dámské kraťásky, které na sobě měly růžové asi pět odstínů.
Na fotce zleva: Petr, Flo, Laura, Benjamin, Linda, Dean & Emily. PinkEdition na picase.

Měsíc v Amsterdamu

Tak, včera tomu byly čtyři týdny, co jsem se na část studijního života přesunul do Amsterdamu. Musím trochu začít bilancovat.
Výhody bez nároku na řazení dle význammnosti. Asi to budu doplňovat, nějak mě toho napadá čím dál víc :-)

1. Otevřená společnost, jejíž uvažování je průměrnému Čechovi(koneckonců i Američanovi) obrovským poučením.
2. Multikulturalismus v praxi.
3. Vytržení z domácího prostředí, ze zajetých vztahů a pochodů, nutí mě to znovu přemýšlet, jak se vlastně věci dělají správně. Co je samozřejmé, co není.
   
4. Spousta studentů z opravdu všech koutů světa.
5. Samostatný život v kampusu, vše si musím obstarávat sám, můžu být zavřený, ale také mohu kdykoliv jít a potkat spustu príma lidí a dobře se s nimi bavit.
6. Kvalitní a náročná univerzita.
7. Noví přátelé, i když je samozřejmě otázka, co to znamená přátelství s lidmi, které znám měsíc a kteří mi z velké části jednou zase navždy zmizejí.
8. Obrovské možnosti...
9. Rozšiřuji kulinářské umění, nikdy jsem se tak pravidelně sám nestravoval, byly po ruce menzy, čínské bufety, návštěvy rodičů. A tak mi mých deset jídel přestává stačit. Už jsem vyzkoušel fajitas, japanese broccoli, houbové či černé rizoto, chicken curry a další skvostná jídla.
10. Naučil jsem se psát všemi deseti, už mě to mé ťukání fakt s..lo
11. Od Jamese mám britský břitký humor z první ruky, ještě pořád se mi stává, že mi jeho brutální vtip dojde až o minutu později, protože ten člověk se prostě nezasměje. Ale už se mi to stává méně často ;)
12. Konečně si zase zahraji po deseti letech pořádný fotbal.
13. Opravdu hodně se bavím a život jde skvěle.

I feel good, I knew that I would, now...
Nevýhody:

1. Je to opravdu drahá země. Hospody strašně drahé, bydlení strašně drahé, to vše jsem ještě čekal. Například cena skript mě už ale opravdu šokovala- Cena knihy na kurz Advanced Econometrics, kterou jsme si měli povinně koupit- 77€, mě odradila od absolvovánní tohoto kurzu.
2. Není tu prostor na muzicírování, ale to jsem vlastně trochu chtěl, tenhle veškerý čas požírající koníček na chvíli trošku omezit, přeci jen se jednou budu živit něčím jiným. Housle mi přijedou až v říjnu.
3. hmm...
4. dobře, dobře, chybíte mi :) vy všichni, které mám rád a které jsem v Praze, Brodě, na Lhotě, v Bělehradě, Londýně, v Hodoňovicích, Brně, Rennes a na dalších mnoha místech nechal. Moc moc Vás zdravím!
   

Mácal

Dostal jsem otázku, zda jsem si všiml, že Mácal sekl s taktovkou. Ano všiml, i když dnes z toho vyplynulo, že končí jen s byrokratickými povinnostmi šéfdirigenta a umělecká angažmá splní všechna až do vypršení smlouvy. Je to jen další důvod k zamyšlení nad stavem nejslavnějšího a největšího z českých orchestrů.. Je pravda, že francouzský Le Monde de la Musique ČF vyhlásil před rokem devátým nejlepším evropským orchestrem, ale my můžeme jen smutnit nad ústupem Talichem, Kubelíkem, Ančerlem či Neumannem vybudované slávy. Nedokážu pochopit, co vedlo orchestr k vyštípání nastupující hvězdy Jiřího Bělohlávka na začátku devadesátých let, nevím, proč stávkovali proti světově uznávanému Gerdu Albrechtovi a nerozumím, jak si mohli nechat líbit Vladimira Ashkenazyho, který jest slavným klavíristou a Židem, ale ne dirigentem. Když se konečně podařilo dát orchestr do rukou spřízněné opravdové osobnosti, orchestr se interpretačně nacházel patrně na dně. Mácal se ovšem snažil a už už to vypadá na dobře nastoupenou cestu. Ovšem zase se musí opakovat stejná chyba, Zdeňku Mácalovi končí za rok smlouva, trucuje jako malé dítě a není za něj náhrada. Neustálé váhání s nabídnutím šefovské smlouvy Manfredu Honeckovi zapříčilo, že podepsal v Pittsburghu a podobný volný dirigent není. Ironie tomu chtěla, aby Bělohlávek šéfoval Londýnskému BBC a Gerd Albrecht jezdil do Prahy s evropskou špičkou jako hlavní host pražského jara.. I český supertalent Jakub Hrůša diriguje jinde- šéfuje ve Zlíně a hostuje v pkf, kde dělá projekty na světové úrovni a pkf, ovšem nejen díky tomu, dostává i takové přivýdělky, jako je doprovod Maxima Vengerova na jeho italském turné...

Pláž

V sobotu jsme vyrazili na pláž. Vybrali jsme si kompromis mezi dosažitelností a oblíbeností a na kole vyrazili směrem Zandvoort, 30km, tzn. asi dvě hodiny na našich herkách. Cesta kolem letiště Schiphol byla dost hezká ale chvílemi trochu zdlouhavá. Přece jen louky, kanály, kozy a ovce v různých kombinacích člověka časem omrzí. Lepší zábava je pozorovat nějaké další výtvory civilizace. Jedním z nich bylo samotné letiště a neuvěřitelná spousta letadel, která se tu na třech ranvejích vyměňuje. Po cestě jsme se také stavili v druhém nejstarším a dodnes značně důležitém městě Holandska- Haarlemu, centru umění, řemesel a květin. Zrovna jsme tam narazili na boat fest, ale na promenádu lodí po hlavním kanále se nám čekat nechtělo. Haarlem má krásné historické mini-centrum, jehož srdcem je Grote Markt s velikou katedrálou St. Bavokerk. Na místní slavné a krásné varhany hrál kromě Mendelssohna či Haendela také desetiletý Mozart. Trhu jsme využili k občerstvení- abych ilustroval ceny, já jsem si koupil pecen chleba za 2,50 € a James sendvič s jakousi smaženou mořskou rybou ještě o jedno euro dráž. Ne, nejím suchý chléb, počítal jsem s piknikem u moře a zbylé suroviny jsem měl s sebou :-) Počasí nám příliš nepřálo, ale přes mraky a občasné poprchávání jsme statečně pokračovali dalších pár kilometrů na pláž a udělali jsme dobře, byla to opravdu zábava. Pláž v létě vypadá idylicky, my jsme tam skotačili v podstatě sami a rozhodně jsme byli jediní, kdo vlezl do vody. Vlny sice trochu kazili plavání, ale bohatě jsme je využili k blbnutí, voda podle rešerše měla včera 18°C. Na závěr jsme si také užili air-show, evidentně tu kdosi trénoval a opravdu nás to nadchlo. Už jste někdy viděli, aby letadlo po pár dokonalých vertikálních kruzích letělo kolmo nahoru a najednou na pár sekund zůstalo stát vodorovně na místě? Wow.
Dodatek k teplotě. Může mi někdo vysvětlit, co to je vlastně teplota moře?
Pár fotek už je na picase.

Global warming

Vy všichni Al Goreové, Blairové, Bursíkové, Metelkové, patolízalští novináři, vy, co se vám zatmělo a při značně jednostranné argumentaci odmítáte používat mozek, vy všichni už mi konečně s tím globálním oteplováním vlezte na záda.
Děkuji.

Sloh na gymnáziu

Dnes jsem si dělal pořádek v počítači a začetl jsem se do svých slohových výtvorů z gymnázia. Rozhodl jsem se toho polovinu zveřejnit, protože si myslím, že je docela dobrá chvíle na poznávací hru mým blízkým. Schválně, v čem všem mě nebo sebe najdete :) Dal jsem sem jen to, co shledávám aspoň trochu kvalitním.

Maturitní písemka- fiktivní rozhovor
Pro Bondyho- nechutná mikropovídka
Krátká esej o antisemitismu
Zadání: nervózní běh myšlenek
Povídka na zadaná slova
Bulvární reportáž
Úvaha nad smyslem dějepisu
Fejeton- TV
Povídka o mé zapomnětlivosti
Divadlo Vizita
Z nejhoršího jsme uvnitř- úvaha
Boban Markovič- zážitek

Jazz a Irák

Včera jsem většinu dne strávil na jazzovém festivalu seven bridges. Moc příjemná hudba a hlavně Roy Ayers na závěr publikum přes chvilkové problémy s vibrafonem nadchnul. Byl jsem příjemně překvapený množstvím diváků, plovoucí hlediště bylo beznadějně plné a okolní uličky a mostky také. Plovoucí podium a hlediště mimochodem dělalo problém jistým kolegům, kteří fakt, že plujeme, nezaregistrovali a mizící půdu pod nohama přisuzovali alkoholu. Tvrdili, že toho přeci sakra tolik nevypili :-D

Ještě se podrobněji vrátím k mé diskusi o Iráku s americkým studentem. Problémem dneška totiž je, že už jsme všichni trochu otupělí a já osobně asi už ten rozměr katastrofy nejsem s to vnímat. Výroční zpráva z března po čtyřech letech války:

On every available indicator the year just ended (March 2006 – March 2007) has been by far the worst year for violence against civilians in Iraq since the invasion:

• almost half (44%) of all violent civilian deaths after the initial invasion phase occurred in the just-ended fourth year of the conflict
• mortar attacks that kill civilians have quadrupled in the last year (from 73 to 289)
• massive bomb blasts that kill more than 50 people have nearly doubled in the last year (from 9 to 17)
• fatal suicide bombs, car bombs, and roadside bombing attacks have doubled in the last year (from 712 to 1476)
• one in 160 of Baghdad’s 6.5 million population has been violently killed since the beginning of the war, representing 64% of deaths recorded so far

Media reports of civilian casualties in the Iraq conflict has documented over 65,000 violent deaths to date.

A tady je aktuální článek- 308 mrtvých civilistů za poslední týden.