Zatím nemám, nevím, jestli někdy mít budu, sílu dávat fotky do textu, asi je nejlepší si číst a prohlížet fotky v druhém okně.
Den 1. cesta
Ráno v sedm nás čeká letadlo do Amsterdamu. Nebyla by to naše parta, kdybychom neměli problémy s včasným příchodem ke gatu, tentokrát to bylo způsobeno zdlouhavým balením bagáže do fólie, na které jsme čekali přes hodinu. Nakonec jsme letadlo snad ani nezpozdili a nabrali jsme směr Amsterdam, kde se k nám přidala ještě srbsko-anglická část. Let do Limy trval 15 hodin a měli jsme 1,5 hodiny zpoždění, to jsme ještě netušili, že to bude to nejmenší zpoždění, jaké zažijeme. V Peru bylo po příjezdu na hotel teprve půl osmé, tak jdeme po 15 hodinovém letu na večeři, začínáme grilovanými steaky. Z Limy jsme tento den nic neviděli, přeci jen jsme kousek od rovníku a světlo je tu v podstatě od šesti do šesti. Vypadá to, že přestože se na Vodafonu dušovali, že tu mají partnera, tak tu naše telefony nic nenachází, uvidíme, jak se to vyvine.
Den 2. Cusco
Dnes jsme brzy ráno, po příjemné noci ve velice stylovém hotelu Antigua Miraflores , letěli do Cusca. To je naprosto neuvěřitelně nádherné město s 400 000 obyvateli. Jsme zde ve výšce cca 3400m a v rámci aklimatizace nám pořád dávají pít a žvýkat koku, shodli jsme se, že je to docela zábava, snad se za těch 14 dní nestaneme závislými :-) V Cuscu jsme se po příletu ubytovali v malebném hotelu nad městem, je odtud fantastický výhled na celé město a hory kolem plus příjemná dostupnost pěšky do centra. Den jsme začali v místním lokálu obědem, který byl poznávací, tři jsme se odhodlali k ochutnání morčete, dali jsme si také kukuřičné placky s nádivkou a zdejší verzi plněné papriky, která je většinou dost ostrá. Musím říct, že morče je dost výrazné chuti, docela dobré, ale je to dost obírání, poučení je dát si radši půlku, nebo dokonce celé. Ne jako my, dali jsme si čtvrtku a vlastně pořád oblizovali kosti. Je to něco na způsob králíka, ještě výraznější chuť a samozřejmě pohled na tu hroznou hlavičku se zubama a pařátky člověk před započetím jídla musí rozdýchat. Další speciality jsem shledal spíše normálními, ale byl jsem přesvědčován, že jejich nutriční a vitamínové hodnoty jsou omračující. Po obědě jsme jeli na objížďku výrazných památek města (small circuit). Inkové byli velcí stavitele a dávali si záležet s kamenným opracováním (čím posvátnější místo, tím více), čili památky po nich mají patrně nekonečnou trvanlivost a jejich přesnost a pečlivost je ohromující. Španělé se snažili Incké chrámy bourat a rozebírat, šlo jim to ale velice těžko. Z toho, co rozebrali, postavili zde ve městě fůru krásných katolických kostelů. Kostely jsou vybavené velice zábavně- Ježíš je snědý a v sukni, panna Marie ukazuje na jednom z obrazů prso a na druhém dokonce z prsu tryská mléko až do úst již odsouzeného Ježíše, který je několik metrů od ní :-) Na obraze poslední večeře páně je místo jehněte taky morče, ti lidé si s tím divným zvířetem nedají pokoj. Jedna z nejdůležitějších památek- Coricancha, chrám slunce, byla objevena až po jednom ze zde relativně obvyklých zemětřesení. Koloniálních chrám se zhroutil a pod ním byl objeven tento incký skvost, kde se do spár mezi kameny opravdu nevejde ani čepel nože. Viděli jsem také Sacsayhuaman nad městem, Qenco- v podzemních chodbách jsme ani nebyli, taková nám byla zima , nebo třeba místní posvátnou horu, nevimjaksejmenuje 6300m se zapadajícím sluncem a úplňkem k tomu, krásný kýč. Den jsme zakončili opět bohatou večeři, já jsem šel do dalších specialit, ale už toho začínám mít dost, alpaka, zvíře podobné lamě, byla průměrné jídlo, vlastně něco jako hovězí, akorát trošku tužší a možná vlastně i méně chutné. Tkaniny z její srsti vypadají mnohem lépe. Zítra v šest ráno, to je v ČR jedna odpoledne, vyrazíme autem 4 hodiny na trek, moc se těšíme. Musíme se trochu přiobléci, je tu přeci jenom na léto překvapivě chladno. Lépe řečeno, léto je v ČR, tady je zima, nebo-li období sucha, a hlavně jsme pořád děsně vysoko. Telefon nám nikomu s vodafonem nefunguje, ale stejně teď asi budeme 8 dní mimo komunikaci- patrně nebude v těch opuštěných horách Cordillera Vilcabamba signál. Jde s námi 12 mul, kuchař, hlavní mulař a tříčlenný doprovod, postaráno o nás asi bude dobře. Ale sprchu si jdu pořádně užít, bůhví, kdy bude znovu.
Zpráva rodině po osmi dnech:
„Hlásím se živý a zdravý z deja-vu krásného hotelu v Cuscu. Měli jsme se báječně, trek byl nádherný, proměnlivý a velmi spektakulární, incké památky hluboko zasáhly naše zbytky duchovního cítění a cesta autem nakonec nás přesvědčila, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím, byla to hrůza, z deseti hodin se stalo sedmnáct, řidič ke konci padal vyčerpáním a my se jenom modlili, abychom v jedné ze stovek zatáček nepokračovali rovně kilometr pod nás.“ Ale popořadě :-)
Po děsivé nepovedené noci zde v Cuscu, kde na nás dolehla pravděpodobně velká nadmořská výška a skoro nikdo jsme se nevyspalí, jsme v sedm ráno vyrazili na asi 5 hodinovou cestu směrem pohoří Cordillera Vilcabamba, trošku namačkáni v mikrobusu, ale natěšení na zážitky. Už s námi jede kuchař, malinký od pohledu pohodový indián Eliseo, s lámanou angličtinou a neustálým úsměvem na rtech. Cesta vede mimo jiné nad kaňonem řeky Apurímac, který je vskutku hlubokou nádherou. Je to obrovský kaňon, cesta nad řekou někdy vede přes 2 kilometry vysoko, což cestu sice dělá značně adrenalinovou, ale výhledy jsou parádní, škoda, že z auta prakticky nelze fotit. Apurímac je v této době v této oblasti pohodovou říčkou, velikost Jizery v Brodě při průměrném průtoku, ale řečiště je obrovské, musí totiž pobrat přívaly z období dešťů. řeka tím pádem tvoří hezké meandry v hromadě kamení a nad tím se tyči vysoké skály. Když se nad kaňonem začne vyjímat i nejvyšší hora pohoří- Salcantay, jedna z mnoha posvátných hor dnešních Peruánců, nutí nás to zastavit a fotit, ještě netušíme, že podobných výhledu bude následujících sedm dní opravdu dost. venkov, kterým projíždíme, je tu dost chudý, ale není to taková bezmoc, jako v Africe. Ale i tak, je ten prudký pětiminutový přechod z města, kde mladé holky chodí módně oblečené, do vesnic, kde se chodí naboso v jednom oblečení, dost zarážející. domy jsou buď z vepřovic, nebo jen sušených hliněných cihel, okna žádná, topení žádné. Co je zajímavé, že tu v každé zadnici mají na prodej pět láhve Coca-Coly, co je ještě zajímavější, žádná Pepsi :-) Aši hodinu před naším cílem se stavíme u incké památky Sayhuite, je tu několik staveb a krásná miniatura, o které samozřejmě nikdo netuší, k čemu vlastně byla, ale je to v rámci inca empire prý unikát. 
Dojíždíme do Cachory, kde si dáváme u místní rodiny chutný oběd, přibíráme do auta našeho mulaře Amera, tři pomocníky a razíme do sedla Capulioc, kde už na nás čeká 12 mul a můžeme jít konečně na trek. Tři muly nesou kuchyňské potřeby, šest jich nese naše věci a tři jsou se sedly jako záloha pro případně nemohoucí. Nakonec jsme je samozřejmě využili :-) Po prudkém sestupu z tři tisíc do asi
4.
Další den odcházíme z kempu v
5.
Brzy ráno jdeme na půldenní prohlídku města. Začínáme administrativním prostorem, potom vylezeme na jakousi ceremoniální uměle srovnanou planinu na jednom z bočních hřebenů a už se nám otevře výhled na tu nepochopitelnou krásu a dokonalost, kterou asi uměli jen Inkové. Kdo jiný by postavil městečko v tak neprostupném, nedostupném, nehostinném, neúrodném, chladném a mohl bych vyjmenovat další spoustu záporů, místě. Jediný klad to tu má, ale ten evidentně převýšil vše ostatní- monumentalita hor. K tomu připočtěme ještě snad blízkost posvátným slunci a měsíci. Prales, kterým se dnešní archeologové musí prosekávat, obrovské nebezpečné svahy- město je 
Obědváme nejlepší sendvič na světě s kuřecím masem a salátem a posilnění po dokonalém fotozdokumentování celého místa jdeme dále, aby se nám za chvíli zjevily další výhledy do pohoří, další kaňony, další ledovce. Krásně osvětlená vysoká hora Cerro Yanama nám svým ledovcovým pokryvem v podstatě svítí až dokud nezapadnou úplně poslední paprsky světla. To už jsme po sestupu směrem další kaňon v táboře na úplné samotě, jen my, cikády, pár dřevěných konstrukcí po archeolozích a taky první načnutá štangle salámu :-)
6.
Ráno pokračujeme v sestupu, potkáme po pár minutách archeology nyní čerstvě odkrývané incké terasy, na kterých se prý loni ještě spalo. Je to zajímavé vidět tu niternou práci, jak se veškeré zdi rozebírají, kameny očíslují, očistí a pak se hlínou a vápnem lepí zpět do původní (snad) podoby. Když opět ztratíme veškerou pracně nabranou výšku, koupeme se v další říčce Río Blanco, přítoku Yanamy, který je už poněkud dost chladný, ale o to krásnější, je to prudká horská říčka, která ale svoji čistotou a tůňkami, spolu s krásným okolím, prostě nutí k smočení. Dále už nás čeká opět neúprosně stoupání, potkáváme rozmanitou květenu, z všech těch květin a dřevin poznávám tak akorát bambus. Podaří se nám na chvíli ztratit Milana, který při hledání vhodného místa na záchod šel tak daleko, že jsme se pomalu začínali bát, že skončil kdesi stovky metrů pod námi v řece. Večer spíme na placku u chatrče naprosto okouzlující rodiny, která nám dokonce připravila jednu z místních specialit- Pachamancu. Tohle jídlo má smysl přiblížit jedině na fotkách na picase. Ze stanu je naprosto exkluzivní výhled na Cerro Yanama, která opět září oranžovým světlem dávno poté, co se slunce zdá beznadějně zapadnuté.
7.
Dále stoupáme, potkáme stařičký kamenný lom, kde si každý nabere pár kaménků na památku, samozřejmě vůbec netuším, co to je za horninu, spatřují v tom snad olovo, ale opravdu nevím. Ve 4000mnm nás čeká jeden z vrcholu túry- sedlo trefně pojmenované Victoria s naprosto odrovnávajícím, slzy nahánějícím a prostě dokonalým pohledem na masiv Pumasillo, fotky snad dovysvětlí, proč jsem z toho tak hotový :-) dále kráčíme po zbytcích incké stezky opět směrem dolů a ve vesnici Yanama (nezdá se to, tady se opravdu všechno jmenuje Yanama), kde kempujeme u další z příjemných rodin, ochutnáváme další vysokohorskou kulinářskou pýchu- supersytou polévku Caldo de Gallina, což je v podstatě kuřecí vývar (viz název), ale s několika naporcovanými kuřaty, rýží, brambory a spoustou zeleniny. Co musím zmínit je také místní záchod. Je tu kameny vystavena kadibudka, kterou ovšem protéká prostředkem potůček, takové permanentní splachování a která má dveře situované směrem nejhezčí výhled. Ideální, všichni jsme si to užili, jen jsem to zapomněl vyfotit, třeba se ke mně jednou dostanou i fotky pohotovějších členů výpravy :-)
8.
Ráno pokračujeme směrem dolů, pokolikáté už, k další říčce, kterou je třeba překonat. Je tu první z mnoha docela dramatických můstků, které jsou sice bytelné, ale na pohled důvěru nebudí. Ovšem, když je může přeběhnout mula, tak proč ne my. Po překročení opravdu ledové vody, kde se nám již ani za mák koupat nechce, je tu totiž stále stín a opravdu chladno, začínáme již naposledy stoupat. Je to taková příjemná procházka, sice asi pět hodin stále nahoru, ale ne moc prudce, můžeme si povídat, fotit květenu, kterou stejně veškerou smažeme, protože je neostrá a naše kompakty spolu s časovým presem od nefotografujících nám nedovolují to zlepšit, zíráme na nové výhledy a v krásném sedýlku si dáváme oběd- brambory se slaným margarínem. Je s podivem, jak tak jednoduché jídlo může chutnat, dále pokračujeme zářivé zelenou dolinou, podél zurčící říčky do kopce, připadám si jako u Jizery u mísy nad Kořenovem, s tím rozdílem, že nad námi jsou rozeklané zuby vysokých hor, které naopak připomínají, jak trefně někdo poznamenal, italské Dolomity. Jdeme výš a výš a stále není konec a ty zatracený kopce jsou pořád stejně vysoko nad námi. Spíme nakonec ve výšce kolem 4 tisíc, k večeři dostáváme energetickou bombu v podobě kukuřičné polévky a maiseny- kukuřičného pudinku, který je překvapivě dobrý. S Tomášem Jelínkem se jdeme koupat- je to vysloveně hec, vzduch 7 stupňů, voda asi pět, ale oba nakonec zvládneme být po krk ve vodě. Ale teda zima to byla pořádná, Tomáš si dokonce vyžádal fotku, aby mu to prý někdo věřil. Po setmění lehce sněží, padají na nás chmury, jednou tu prý skupina v podstatě zapadla a den musela čekat, naštěstí ještě než si dopovídáme vtipy a uklidníme naší večerní živost, je po sněhu.
9.
Tohle je poslední den našeho treku, nervydrásajícího utrpení, které nás vyčerpalo a zničilo naše úsměvy ;-) Už nám zbývá jen asi 600 výškových metrů a potom asi pět hodin sestupu. Tenhle den byla poslední rána našim silám, večer jsme hotoví všichni, jen se mírně lišíme v tom, kdo na večeři ani nedoleze, kdo ji nějak sežvejká a potom padne. To vše vyjímaje Milana, který chtěl pařit. V podstatě celý den nás doprovází dokonale zachovaná incká stezka. Stoupání do sedla je opět dechově značně náročné, i když pro mě nesrovnatelně lepší, než na Kilimandžáru. Byli tací, kteří tvrdili, že Kili proti tomuhle je trifka, odvážím se však tvrdit, že to je jen sladké zapomnění. Během stoupání jsme si dali s Tomášem J. skromný cíl, že budeme v sedle Choquetacarpo v 4600mnm rychleji než muly, samozřejmě se nám to nepovedlo a potupně jsme to stádo s našimi věcmi museli před sebe pustit. Nakonec jsem se nahoru nějak vyšplhali a byla to paráda, tyhle pohledy zpět pod sebe jsou vždy specificky kouzelné. V sedle jsme přidali pár větších či menších mužíků a po focení a odpočinku jsme se vypravili po schodech dolů. Stezka vypadala opravdu dokonale, jen naše klouby trpěly a trpěly. Již o něco níže sestup zvolnil a najednou vzniklo velmi pozvolna klesající značně široké údolí, které mi neodbytně připomínalo Velkou jizerskou louku. Mezitím všechny tři záložní muly, co jsme s sebou pro případné nemohoucí měli, našli uplatnění. Kolena, nevolnost, únava, vše se spojilo proti nám a ti nejslabší podlehli. Už značně uondaní jsme si sedli na oběd- kuchař s sebou na zádech celou dobu nesl v hrnci hotové rizoto. Neuvěřitelné, bohužel únava už mi moc nedovoluje si takové jídlo užít a nepomohlo mi. Následující tři hodiny po "silnici"(nezapomeňme, že jsme v Peru, na tohle by byl potřeba seriózní teréňák) mě osobně definitivně zničily. Pořád jsem byl hrdina, co všechno zvládá, a najednou jsem cítil, jak je míza pryč a jen jsem se soustředil na zvedání nohou. Jen protože muly byly obsazené, nějak jsem se do Huancacalle do hostelu doplazil a padnul za vlast. Díky Jiřímu, který mi přinesl jídlo až do postele, jsem si mohl dát večeři, ale jinak jen kraťoučká sprcha a hurá vstříc 11 hodinám spánku.
10. Vitcos, Yurac Yumi
Dnes jsem konečně zase nabyl energii a můžu si užívat incké památky. Začínáme ve městě zvaném Vitcos/Rosaspata, předposledním úročišti inků. Město bylo Španělskými conquistadory prakticky zničeno na začátku sedmdesátých let 16. století při postupném vyhlazování inků a těm nezbylo, než si najít poslední útočiště ve Vilcabambě. Ta byla zničena roku 
Tohle nádherné místo plné jakési spirituální nálady je k vidění na mnoha fotkách. Dokonale opracovaný obrovský kus skály, patrně obětní místo se spoustou dalších ceremoniálních úkolů a upraveným okolím. Je škoda, že jeho skutečnou hodnotu a skutečný účel si lze jen domýšlet, nechápu, jak mohli inkové vydržet bez písma. Kolem poledního se vracíme k hostelu a chystáme se vyrazit na cestu zpět do Cusca. Dozvídáme se, že kus cesty ujel do řeky a bude potřeba kritický úsek objet. To ovšem v Peru vůbec není jednoduchá záležitost a bude nás to stát přibližně pět hodin cesty navíc. Zní to nic moc, měli jsme dorazit kolem desáté večer a najednou ve tři ráno? Ale co naplat, poskládáme se do mikrobusu a hurá na zteč. Po pár hodinách se v první větší obci, dokonce městě, zastavujeme na to dokonalé peruánské kuře. Trvá to ovšem poněkud déle, než jsme doufali, a nakonec tam ztvrdneme asi jeden a půl hodiny. Zatím nám nedochází, že nás to má pořádně štvát, jelikož jsme tím opět posunuli náš příjezd do Cusca. Cesta je nakonec ještě horší, než jsme čekali. Při padesátém brodu už začínám být lehce nakrknutý, proč Peruánci nepřišli na to, že můstky stejně budou muset postavit, trochu dříve :-) Musíme překonat touhle příšernou rozhrkanou makadamovou cestou i sedlo kdesi v pěti tisících metrech a vše utíká poněkud pomalu. Když se začalo smrákat, poněkud jsme se podivili, že si řidič místo slunečních brýlí nasadil dioptrické. To doteď nepotřeboval ostřit? Co nás rozhodilo ještě víc, když si je opět, zrovna v pěkně klikatém místě sundal. Milan, který to bral velice zodpovědně, už jen rezignovaně prohodil, že ani řidič se na tu cestu nemůže dívat. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že ty dioptrické brýle jsou ve skutečnosti jen obroučkami bez skel. Uprostřed noci už jsme všichni, ještě značně znavení z minulého programu, začali značně neklidně klimbat a to bohužel včetně řidiče. Milan, který na něj dobře viděl, chudák asi pořádně trpěl, my jsme se jen občas podivili nad trhanými pohyby volantem. Jiří nakonec kolem čtvrté ráno musel zakročit a přikázat řidiči, aby si dal ještě jednu přestávku, jinak bychom se někam zřítili. Ani vytrvalé žvýkání koky nezabíralo. Nakonec jsem kolem páté šťastně dorazili do hotelu a mohli jít spát, i když mnozí z nás ne nadlouho, protože tohle byl naplánovaný celý den v Cuscu a o ten je škoda přijít.
Žádné komentáře:
Okomentovat