Group photo

International students participating on ISI days.

Slavia a nový milník

Známe se už celý století

Roky snů, pak roky prokletí
Vítězství i nesplněný přání
Jistota, že nikdy nejsme sami

Na nebi hvězda vychází
Jdeme dál a nic nás nesrazí
Všechno to, v co jsme kdy věřili
Stane se - a to už za chvíli..

Poprvý, podruhý, potřetí
Ruce nám zas k nebi vyletí
Všechno to, v co jsme kdy věřili
Stane se - a to už za chvíli!Standa Vlček: 1:0. Autor MAFA- Michal Růžička.

Standa Vlček: 2:1. Autor ASP.

Stalo se.

• 1892 založení klubu.
  
• - bílá barva je čistota sportovní myšlenky a čestného boje, kde protivník není nepřítel, ale uznávaný soupeř,
  - červená barva je symbolem srdce, které vkládáme do svých zápasů.
  Při schvalování kroje-dresu na dvě poloviny bílé a červené barvy byla přidána do bílé plochy dresu červená pěticípá hvězda hrotem dolu, která představuje stále novou naději povznášející mysl a sílící ducha i v obdobích nezdaru a neúspěchu.
• 1896 Slavia- AC Praha 6:0
• 1899 zápasy s Oxfordem, Berlínem ad.
• 1912 první prohra na domácím území- s SK Smíchov
• 1937 Josef Bican přichází do Slavie
• 1948 Slavia jako buržoazní klub upadá v nemilost
  
• 1950 Slavia vyhnána z Letné, 1951 sestup, sešívané dresy zakázány, změna názvu
  
• 1964 umělci zakládají odbor přátel a snaží se konsolidovat mužstvo, jmenujeme se opět Slavia
  
• 1965 Stanislav Libenský přispívá na nákup Františka Veselého (víte, proč to píšu)
  
• 1991 Boris Korbel ve Slavii
• 1996 po padesátí letech máme titul
  
• 2006 stavba stadionu se stala skutečností
• 2007 Slavia hraje slavnou ligu mistrů.
  

Tady v Amsterdamu to mělo hodně zvláštní atmosféru. Na Leidseplein kluby a bary praskaly ve švech, Ajaxu se tu fandí bez rozdílu pohlaví, vzdělání i věku a toto náměstí je fandovská mekka. Dokonce i mí známí cizinci přáli Ajaxu, aby tu mohli chodit na fotbal. Snažil jsem se kontrolovat, při gólu Ajaxu mi přišlo, že se přes nás přehnalo tsunami, ale to nejlepší přišlo ke konci. Mickael Tavares krásně vybídl Standu Vlčka a ten k mému naprostému úžasu chladnokrevně proměnil. Euforicky jsem zakřičel, vylétl do vzduchu a teprve potom si uvědomil to mrazivé ticho a stovky pohledů, které patřili jedině mě. Paradoxní situace, nezbylo mi, než se trapně pousmát na své okolí a poprosit těch dalších patnáct studentů, aby si stoupli kolem mě. Naštěstí zklamání Holanďanů bylo tak velké, že se mnou po zápase nezabývali a pár minut po všem už na Leidseplein místo stovek pobíhajících dresů Ajaxu skoro nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že jsem tímto vyhrál sázku s Gerardem z Mexika a čekala mě tequila zdarma, následovala účast na velké party pořádané ekonomickou fakultou v největším klubu v Amsterdamu- Paradiso. Domů jsem přijel na kole po čtvrté ráno, jak jinak tady, v Amsterdamu...

ISI days

Tak za sebou máme většinu z parádního uvítacího programu, který nám připravili nadšenci z ESN- VUniverse, ohromně jsme se bavili a užili si město plnými doušky. V sobotu byla na pořadu dne nejdříve prohlídka města, začali jsme v příjemném Café Dulac, občerstvili se drinkem zdarma a vyrazili do centra. Památky se střídají s nahatými ženami, potkali jsme krásné stařičké, hodně tmavé, brown-cafés či dokonce jediný buddhistický chrám mimo Asii. Proč je zrovna v Amsterdamu je mi opravdu záhadou. V průběhu odpoledne jsme strávili hodinku v muzeu holandské historie, výklad byl nejlepší, jaký jsem kdy zažil, naše průvodkyně toho věděla opravdu dost a podávala to neobyčejně zábavně. Následovala pivnice s ochutnávkou i výkladem(víte, že pivo pochází z Mezopotámie? A další věc- striktně se zde odlišuje mezi bier a pils) a společné foto na náměstí Dam. Poté nás už čekala večeře a divoká noc postupně ve čtyřech značně odlišných barech- coctail, disko, irish a nakonec SOHO, jeden z místních asi třiceti gay-barů. Dostal jsem asi patnáct nabídek, ale bavil jsem se opravdu dobře, do Amstelveenu jsme dorazili kolem páté. Mimochodem, lesbické bary jsou ve městě jenom dva a na rozdíl od gaybarů jsou opačnému pohlaví uzavřené.
V neděli nás čekal odpolední beach, kavárna, kterou jsem vyměnil za prohlídku přístavu, a nakonec výborná večeře v comedy café s následnou comedy show. I když mí kamarádi angličané byli spíše zklamaní, bylo to rozhodně o mnoho lepší než manéž Bolka Polívky. Koneckonců, byl jsem na něčem podobném poprvé, jinak to znám akorát z tv. Následoval opět alkohol.
Aby se to nepletlo, včera jsme na našem patře uspořádali (další) seznamovací party. Přišla snad půlka baráku a byla to vskutku šou. Nejzábavnějším momentem pro mě ovšem byla diskuse s američanem z Idaho o mezinárodní politice, kterou tu studuje. Od Obamy jsme se postupně přes Irák a Čínu dostali k EU. Je neuvěřitelné, jak tomuto pro mě velmi spornému projektu věří a fandí. Viděl o hodně dál, než jen na český píseček...
Dnes večer to bude těžká romantika. Canal cruise, hurayyyyyy!

Fotky jako vždy na picase.

Peníze

Před rokem jsem si během okurkové sezony všiml, že Mugabe po vyhnání bílých farmářů dělá další hovadiny, tiskne nekryté peníze a inflace dosáhla tisíc procent. Byl to tehdy velký titulek pravděpodobně na Britských listech. Kolika procent asi dosahuje inflace v Zimbabwe dnes? Robert Mugabe se dostal k moci v roce 1980 a během své vlády se evidentně stihl totálně zbláznit. Ze "šperku Afriky" udělal zemi, která krachuje a vrací se k výměnnému obchodu. Ale ostatním politikům Jižní Afriky to evidentně tak moc nevadí.

Tady v Amsterdamu nás také trápí problémy s penězi. Již více než před týdnem bylo nasazeno ďábelské tempo, jak ze strany studentské organizace, tak samotných studentů. Seznamovací party se konají denně a všechno to platit je tedy úkol. Dnes dokonce začíná uvítací víkend, dva dny hospod, barů, gaybarů, klubů, redlight district, sem tam muzeum, ale jedině snad tortury. Program začíná vždy ve dvanáct a končí v pět ráno. Město dle průvodce prý poznáme později sami..

Pražský studentský orchestr

Dnes jsem neuvěřitelnou náhodou narazil na dojmy jakéhosi božana z koncertu v Rudolfinu, na kterém jsme hráli Novosvětskou. Musím říct, že takovouhle recenzi jsem ještě nikdy neviděl, málem jsem umřel smíchy. V deníku hudební kritičky lze nalézt ohlasy studentů na koncerty Beethovena a Šostakoviče, například na lidovkách potom serióznější recenzi úplně prvního koncertu- Janáčka:-)

VU (čti "FY")

Ve úterý byl oficiální seznamovací den na univerzitě. Znamená to spoustu jídla a pití zdarma, znamená to spousta řečí a úsměvů a hlavně to znamená další možnost poznat tu ohromující spoustu zajímavých lidí ze všech koutů světa pohromadě. Kde jinde člověk potká Súdánce, Číňany, Mexičany, Venezuelku, Angličany, Australany, Kanaďany, Bulhary, Američany, Rusy, ano, Čechy, Švýcary, Němce, Dány, Španěly, Slováky, Maďary, všechny ostatní známé evropany, irish gaelic a další spoustu národností pohromadě jen tak rozmlouvat o fotbale, holokaustu, o tom, jak se po světě říká "vietnamkám" (s malým "v", těm pantoflím...), či kde si koupit nejlepší spacecake (má rodina určitě nechce vědět, co to je :-)? Kde jinde, než v asi deset let (kdysi v sedmnáctém století, pokud se šeredně nepletu) vedoucím městě světa, Amsterdamu? Hodně anglicky mluvících studentů sem jezdí za levným školným, spousta exotických cizinců za svobodou bez strachu a východní břídilové (to jsem my) za dost draze zaplacenou ( :-) pivo v baru ve městě za pět euro, chléb v supermarketu za dvě eura) zkušeností. Všichni sem ovšem jedou s velkým očekáváním pulzujícího velkoměsta (přestože má jen cca 750 000 obyvatel).
Tato očekávání se bezezbytku plní, ale abychom furt jen bezhlavě neutráceli, dnes jsme se sešli na 4. patře, všude kolem i unitř dvojlůžáku dvou divokých Australanů. Zábavná a strhující party, všichni jsem přes sebe křičeli, smáli se, bylo nás asi padesát a jen jsme si užívali život. Přeci zítra (dnes) nemusíme vstávat, škola začíná až za 12 dní, byli jsme se pozváni takto brzo jen kvůli seznamování s městem a novými přáteli... Otázka je, kdo potom tu chodbu, balkon, kuchyň a v neposlední řadě ten pokoj, bude uklízet :-) Naštěstí to není tak hrozné.

Dnes jsem si zapamatoval pár vět z úst vedení Vrije Universiteit, které zněly na mítinku. Ponechám je v jazyce, který mě při rychlém zapsání po příchodu napadl, a ...bez komentáře.

Chcete-li znát ostatní, poznejte teprve dokonale sebe. Bez toho nikdy nebudete schopni říct, co chcete dělat vy, natož co mají dělat ostatní, tudíž budete naprosto nedůležití.

Je zajímavé, kolik lidí dnes zná slovo Bible? Svoboda? A kolik Mc Donald's?

Tím, že studujete, si nejen dopřejete více možností, ale přejímáte i spoustu odpovědnosti za své okolí, za svoji zemi, za množství lidí, kterým budete radit...

Do not be too shy or too polite. Even at the University, at our University, everybody here is to help you and to guide you to improve yourself, so do not hesitate to ask us the most stupid questions and to share the simplest problems. We are very proud to have some really important personalities in our professors team and these personalities are very proud to lead you, because now it is your turn to be important.

Jinak fotky z poznávání campusu jako vždy na picase.

Paul Potts

Nedá mi to a i po asi 4 týdnech, co jsem tohle video objevil, se k němu musím občas vrátit. Ano, je to kýč, je to pohádka se šťastným koncem, je to především komerční trhák, ale je to prostě krásný, silný a dojemný zážitek.
Jan Tomsa:
"Před dvěma měsíci poprvé zazpíval neznámý prodejce mobilů v televizní soutěži Britain´s Got Talent. Sedmnáctého června v soutěži zvítězil, když mu svůj hlas poslalo přes dva milióny televizních diváků. Video se záznamem jeho prvního vystoupení si následně na serveru YouTube prohlédlo přes deset miliónů lidí z celého světa a klip se tak zařadil mezi nejsledovanější videa v historii webu. Dnes je již těch desítek několik.
Třicátník Paul, vizáž venkovana s křivými zuby, sebevědomím na bodě nula a úsměvem zakřiknutého dítěte. Tenhle chlapík nakráčel před dvoutisícové publikum, tříčlennou porotu v čele s obávaným Simonem Cowellem (šéf nahrávací společnosti Sony BMG pro Velkou Británii, člen poroty American Idol apod.) a všem sdělil, že bude zpívat operu. Na to, jak slavnou árii Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot zvládl, se podívejte sami. Možná vám poklesne čelist stejně jako Simonovi a vytrysknou slzy jako Amandě..."
... nebo obojí jako mně :-)
Video si prohlédněte zde na Youtube.

Dean a Gaspard-Gustave Coriolis

Hurikán Dean vyfocený členy posádky raketoplánu Endeavour při výstupu do volného kosmu v sobotu, 18.8.2007. To mi připomíná, že jsem v Peru nad jedním vírem, tentokrát v umyvadle při vypouštění vody na praní, dost zíral. Voda se netočila proti hodinovým ručičkám, jak jsem čekal, nýbrž obráceně, evropsky. Vyvracelo to mé přesvědčení o všeprostupující Coriolisově síle. Velké poučení mi přinesla Wikipedia. Je tedy dobré vědět, že vír ve vaně většinou s Coriolisovou silou souvisí velmi málo, spíš vůbec, a je třeba se tohoto silného mýtu zbavit.

Mobilní číslo

Počínaje dneškem přestávám mít zapnuté české číslo, jen jednou za dva dny zkontroluji smsky a případné nepřijaté hovory. Moje nové telefonní číslo je +316 20 77 01 12.

Bike

That's about it, I have made it. I have got a fancy bike in good condition for €12 and a BIG chain with a back wheel locker for €19. This is life, man, this is Amsterdam.
From the city centre to my room in 30 minutes. And for free... it is a seriously good thing, the bike.
How to save your life, or how to keep your bike: An Amsterdam story.
Exchange story.

Deník Peru 2007

Tak, jak jsem slíbil, je tady první část deníku, který jsem si psal v Peru. Druhá část je v září. Dokonce jsem i vylepšil album na picase, je tam méně fotek, jsou tam některé přidané z foťáku Jeleny, fotila ona, Jiří a možná někdo další, díky. Pilně doplňuji popisky.
Zatím nemám, nevím, jestli někdy mít budu, sílu dávat fotky do textu, asi je nejlepší si číst a prohlížet fotky v druhém okně.

Den 1. cesta

Ráno v sedm nás čeká letadlo do Amsterdamu. Nebyla by to naše parta, kdybychom neměli problémy s včasným příchodem ke gatu, tentokrát to bylo způsobeno zdlouhavým balením bagáže do fólie, na které jsme čekali přes hodinu. Nakonec jsme letadlo snad ani nezpozdili a nabrali jsme směr Amsterdam, kde se k nám přidala ještě srbsko-anglická část. Let do Limy trval 15 hodin a měli jsme 1,5 hodiny zpoždění, to jsme ještě netušili, že to bude to nejmenší zpoždění, jaké zažijeme. V Peru bylo po příjezdu na hotel teprve půl osmé, tak jdeme po 15 hodinovém letu na večeři, začínáme grilovanými steaky. Z Limy jsme tento den nic neviděli, přeci jen jsme kousek od rovníku a světlo je tu v podstatě od šesti do šesti. Vypadá to, že přestože se na Vodafonu dušovali, že tu mají partnera, tak tu naše telefony nic nenachází, uvidíme, jak se to vyvine.

Den 2. Cusco

Dnes jsme brzy ráno, po příjemné noci ve velice stylovém hotelu Antigua Miraflores , letěli do Cusca. To je naprosto neuvěřitelně nádherné město s 400 000 obyvateli. Jsme zde ve výšce cca 3400m a v rámci aklimatizace nám pořád dávají pít a žvýkat koku, shodli jsme se, že je to docela zábava, snad se za těch 14 dní nestaneme závislými :-) V Cuscu jsme se po příletu ubytovali v malebném hotelu nad městem, je odtud fantastický výhled na celé město a hory kolem plus příjemná dostupnost pěšky do centra. Den jsme začali v místním lokálu obědem, který byl poznávací, tři jsme se odhodlali k ochutnání morčete, dali jsme si také kukuřičné placky s nádivkou a zdejší verzi plněné papriky, která je většinou dost ostrá. Musím říct, že morče je dost výrazné chuti, docela dobré, ale je to dost obírání, poučení je dát si radši půlku, nebo dokonce celé. Ne jako my, dali jsme si čtvrtku a vlastně pořád oblizovali kosti. Je to něco na způsob králíka, ještě výraznější chuť a samozřejmě pohled na tu hroznou hlavičku se zubama a pařátky člověk před započetím jídla musí rozdýchat. Další speciality jsem shledal spíše normálními, ale byl jsem přesvědčován, že jejich nutriční a vitamínové hodnoty jsou omračující. Po obědě jsme jeli na objížďku výrazných památek města (small circuit). Inkové byli velcí stavitele a dávali si záležet s kamenným opracováním (čím posvátnější místo, tím více), čili památky po nich mají patrně nekonečnou trvanlivost a jejich přesnost a pečlivost je ohromující. Španělé se snažili Incké chrámy bourat a rozebírat, šlo jim to ale velice těžko. Z toho, co rozebrali, postavili zde ve městě fůru krásných katolických kostelů. Kostely jsou vybavené velice zábavně- Ježíš je snědý a v sukni, panna Marie ukazuje na jednom z obrazů prso a na druhém dokonce z prsu tryská mléko až do úst již odsouzeného Ježíše, který je několik metrů od ní :-) Na obraze poslední večeře páně je místo jehněte taky morče, ti lidé si s tím divným zvířetem nedají pokoj. Jedna z nejdůležitějších památek- Coricancha, chrám slunce, byla objevena až po jednom ze zde relativně obvyklých zemětřesení. Koloniálních chrám se zhroutil a pod ním byl objeven tento incký skvost, kde se do spár mezi kameny opravdu nevejde ani čepel nože. Viděli jsem také Sacsayhuaman nad městem, Qenco- v podzemních chodbách jsme ani nebyli, taková nám byla zima , nebo třeba místní posvátnou horu, nevimjaksejmenuje 6300m se zapadajícím sluncem a úplňkem k tomu, krásný kýč. Den jsme zakončili opět bohatou večeři, já jsem šel do dalších specialit, ale už toho začínám mít dost, alpaka, zvíře podobné lamě, byla průměrné jídlo, vlastně něco jako hovězí, akorát trošku tužší a možná vlastně i méně chutné. Tkaniny z její srsti vypadají mnohem lépe. Zítra v šest ráno, to je v ČR jedna odpoledne, vyrazíme autem 4 hodiny na trek, moc se těšíme. Musíme se trochu přiobléci, je tu přeci jenom na léto překvapivě chladno. Lépe řečeno, léto je v ČR, tady je zima, nebo-li období sucha, a hlavně jsme pořád děsně vysoko. Telefon nám nikomu s vodafonem nefunguje, ale stejně teď asi budeme 8 dní mimo komunikaci- patrně nebude v těch opuštěných horách Cordillera Vilcabamba signál. Jde s námi 12 mul, kuchař, hlavní mulař a tříčlenný doprovod, postaráno o nás asi bude dobře. Ale sprchu si jdu pořádně užít, bůhví, kdy bude znovu.

Zpráva rodině po osmi dnech:

„Hlásím se živý a zdravý z deja-vu krásného hotelu v Cuscu. Měli jsme se báječně, trek byl nádherný, proměnlivý a velmi spektakulární, incké památky hluboko zasáhly naše zbytky duchovního cítění a cesta autem nakonec nás přesvědčila, jak tenká je hranice mezi bytím a nebytím, byla to hrůza, z deseti hodin se stalo sedmnáct, řidič ke konci padal vyčerpáním a my se jenom modlili, abychom v jedné ze stovek zatáček nepokračovali rovně kilometr pod nás.“ Ale popořadě :-)

Po děsivé nepovedené noci zde v Cuscu, kde na nás dolehla pravděpodobně velká nadmořská výška a skoro nikdo jsme se nevyspalí, jsme v sedm ráno vyrazili na asi 5 hodinovou cestu směrem pohoří Cordillera Vilcabamba, trošku namačkáni v mikrobusu, ale natěšení na zážitky. Už s námi jede kuchař, malinký od pohledu pohodový indián Eliseo, s lámanou angličtinou a neustálým úsměvem na rtech. Cesta vede mimo jiné nad kaňonem řeky Apurímac, který je vskutku hlubokou nádherou. Je to obrovský kaňon, cesta nad řekou někdy vede přes 2 kilometry vysoko, což cestu sice dělá značně adrenalinovou, ale výhledy jsou parádní, škoda, že z auta prakticky nelze fotit. Apurímac je v této době v této oblasti pohodovou říčkou, velikost Jizery v Brodě při průměrném průtoku, ale řečiště je obrovské, musí totiž pobrat přívaly z období dešťů. řeka tím pádem tvoří hezké meandry v hromadě kamení a nad tím se tyči vysoké skály. Když se nad kaňonem začne vyjímat i nejvyšší hora pohoří- Salcantay, jedna z mnoha posvátných hor dnešních Peruánců, nutí nás to zastavit a fotit, ještě netušíme, že podobných výhledu bude následujících sedm dní opravdu dost. venkov, kterým projíždíme, je tu dost chudý, ale není to taková bezmoc, jako v Africe. Ale i tak, je ten prudký pětiminutový přechod z města, kde mladé holky chodí módně oblečené, do vesnic, kde se chodí naboso v jednom oblečení, dost zarážející. domy jsou buď z vepřovic, nebo jen sušených hliněných cihel, okna žádná, topení žádné. Co je zajímavé, že tu v každé zadnici mají na prodej pět láhve Coca-Coly, co je ještě zajímavější, žádná Pepsi :-) Aši hodinu před naším cílem se stavíme u incké památky Sayhuite, je tu několik staveb a krásná miniatura, o které samozřejmě nikdo netuší, k čemu vlastně byla, ale je to v rámci inca empire prý unikát. Dojíždíme do Cachory, kde si dáváme u místní rodiny chutný oběd, přibíráme do auta našeho mulaře Amera, tři pomocníky a razíme do sedla Capulioc, kde už na nás čeká 12 mul a můžeme jít konečně na trek. Tři muly nesou kuchyňské potřeby, šest jich nese naše věci a tři jsou se sedly jako záloha pro případně nemohoucí. Nakonec jsme je samozřejmě využili :-) Po prudkém sestupu z tři tisíc do asi 1900 metrů kempujeme na překrásném místě zvaném Chiquisca, jsou tu dokonce provizorní sprchy a nádherné výhledy údolím Apurímacu oběma směry.

4.

Další den odcházíme z kempu v 0715 a nejprve slezeme úplně k řece (cca 1700mnm), kde si dáme parádní koupačku. Tady už to není úplně nevinná říčka a tak s respektem plaveme u břehu, jen Milan vypravuje cosi o tom, co když poplave doprostřed, vezme ho silný proud a někde níž po proudu najdou Kečuové jakéhosi přerostlého gringa (místní trochu sarkastický název bělochů) s dlouhým hadem... :-)) Po řece nás čeká nejprudší výstup celého treku- přes 1700m do nemilosrdného kopce, slunce pálí, cesta se klikatí, je to jen necelých 13km, ale sil nás to stalo dost. Obědváme v kempíku Maranpata, který je stále dost dobře vybaven na turisty, ochutnávám tu národní zlato- Inca Colu, která je strašně hnusná, chutná jako zubní pasta perlička a já přísahám, že už žádné místní speciality nikdy neochutnám. Výhledy jsou stále lepší a lepší, vysoké hory s rozeklanými štíty, ledovci na nejvyšších vrcholech a pouštěmi na vyšších či džunglemi na nižších svazích. Docházíme do kempu u inckého města Choquequirao, které zatím jen zdali láká. V podvečer jdu s Jirkou a Tomášem na níž položené terasy, které jsou součástí města, ale zítra je nestihneme. je to rozlehlé, že nám hodina nestačí k projití a přitom je archeology odkryta zatím jen asi desetina.

5.

Brzy ráno jdeme na půldenní prohlídku města. Začínáme administrativním prostorem, potom vylezeme na jakousi ceremoniální uměle srovnanou planinu na jednom z bočních hřebenů a už se nám otevře výhled na tu nepochopitelnou krásu a dokonalost, kterou asi uměli jen Inkové. Kdo jiný by postavil městečko v tak neprostupném, nedostupném, nehostinném, neúrodném, chladném a mohl bych vyjmenovat další spoustu záporů, místě. Jediný klad to tu má, ale ten evidentně převýšil vše ostatní- monumentalita hor. K tomu připočtěme ještě snad blízkost posvátným slunci a měsíci. Prales, kterým se dnešní archeologové musí prosekávat, obrovské nebezpečné svahy- město je 1500 metrů nad řekou, kdo uklouzne, uklouzl naposledy. Ovšem už jen u krajních baráčků, které prý sloužily věštcům a které jsou vysloveně nad kaňonem, nás výhrůžná řeka dole jen nutí sednout si a hloupé civět. Je zde vidět jeden z přítoků Apurímacu- Yanama, všechny tvary, ať už baráku, či hor, jsou krásně ostré a nekompromisní. Obědváme nejlepší sendvič na světě s kuřecím masem a salátem a posilnění po dokonalém fotozdokumentování celého místa jdeme dále, aby se nám za chvíli zjevily další výhledy do pohoří, další kaňony, další ledovce. Krásně osvětlená vysoká hora Cerro Yanama nám svým ledovcovým pokryvem v podstatě svítí až dokud nezapadnou úplně poslední paprsky světla. To už jsme po sestupu směrem další kaňon v táboře na úplné samotě, jen my, cikády, pár dřevěných konstrukcí po archeolozích a taky první načnutá štangle salámu :-)

6.

Ráno pokračujeme v sestupu, potkáme po pár minutách archeology nyní čerstvě odkrývané incké terasy, na kterých se prý loni ještě spalo. Je to zajímavé vidět tu niternou práci, jak se veškeré zdi rozebírají, kameny očíslují, očistí a pak se hlínou a vápnem lepí zpět do původní (snad) podoby. Když opět ztratíme veškerou pracně nabranou výšku, koupeme se v další říčce Río Blanco, přítoku Yanamy, který je už poněkud dost chladný, ale o to krásnější, je to prudká horská říčka, která ale svoji čistotou a tůňkami, spolu s krásným okolím, prostě nutí k smočení. Dále už nás čeká opět neúprosně stoupání, potkáváme rozmanitou květenu, z všech těch květin a dřevin poznávám tak akorát bambus. Podaří se nám na chvíli ztratit Milana, který při hledání vhodného místa na záchod šel tak daleko, že jsme se pomalu začínali bát, že skončil kdesi stovky metrů pod námi v řece. Večer spíme na placku u chatrče naprosto okouzlující rodiny, která nám dokonce připravila jednu z místních specialit- Pachamancu. Tohle jídlo má smysl přiblížit jedině na fotkách na picase. Ze stanu je naprosto exkluzivní výhled na Cerro Yanama, která opět září oranžovým světlem dávno poté, co se slunce zdá beznadějně zapadnuté.

7.

Dále stoupáme, potkáme stařičký kamenný lom, kde si každý nabere pár kaménků na památku, samozřejmě vůbec netuším, co to je za horninu, spatřují v tom snad olovo, ale opravdu nevím. Ve 4000mnm nás čeká jeden z vrcholu túry- sedlo trefně pojmenované Victoria s naprosto odrovnávajícím, slzy nahánějícím a prostě dokonalým pohledem na masiv Pumasillo, fotky snad dovysvětlí, proč jsem z toho tak hotový :-) dále kráčíme po zbytcích incké stezky opět směrem dolů a ve vesnici Yanama (nezdá se to, tady se opravdu všechno jmenuje Yanama), kde kempujeme u další z příjemných rodin, ochutnáváme další vysokohorskou kulinářskou pýchu- supersytou polévku Caldo de Gallina, což je v podstatě kuřecí vývar (viz název), ale s několika naporcovanými kuřaty, rýží, brambory a spoustou zeleniny. Co musím zmínit je také místní záchod. Je tu kameny vystavena kadibudka, kterou ovšem protéká prostředkem potůček, takové permanentní splachování a která má dveře situované směrem nejhezčí výhled. Ideální, všichni jsme si to užili, jen jsem to zapomněl vyfotit, třeba se ke mně jednou dostanou i fotky pohotovějších členů výpravy :-)

8.

Ráno pokračujeme směrem dolů, pokolikáté už, k další říčce, kterou je třeba překonat. Je tu první z mnoha docela dramatických můstků, které jsou sice bytelné, ale na pohled důvěru nebudí. Ovšem, když je může přeběhnout mula, tak proč ne my. Po překročení opravdu ledové vody, kde se nám již ani za mák koupat nechce, je tu totiž stále stín a opravdu chladno, začínáme již naposledy stoupat. Je to taková příjemná procházka, sice asi pět hodin stále nahoru, ale ne moc prudce, můžeme si povídat, fotit květenu, kterou stejně veškerou smažeme, protože je neostrá a naše kompakty spolu s časovým presem od nefotografujících nám nedovolují to zlepšit, zíráme na nové výhledy a v krásném sedýlku si dáváme oběd- brambory se slaným margarínem. Je s podivem, jak tak jednoduché jídlo může chutnat, dále pokračujeme zářivé zelenou dolinou, podél zurčící říčky do kopce, připadám si jako u Jizery u mísy nad Kořenovem, s tím rozdílem, že nad námi jsou rozeklané zuby vysokých hor, které naopak připomínají, jak trefně někdo poznamenal, italské Dolomity. Jdeme výš a výš a stále není konec a ty zatracený kopce jsou pořád stejně vysoko nad námi. Spíme nakonec ve výšce kolem 4 tisíc, k večeři dostáváme energetickou bombu v podobě kukuřičné polévky a maiseny- kukuřičného pudinku, který je překvapivě dobrý. S Tomášem Jelínkem se jdeme koupat- je to vysloveně hec, vzduch 7 stupňů, voda asi pět, ale oba nakonec zvládneme být po krk ve vodě. Ale teda zima to byla pořádná, Tomáš si dokonce vyžádal fotku, aby mu to prý někdo věřil. Po setmění lehce sněží, padají na nás chmury, jednou tu prý skupina v podstatě zapadla a den musela čekat, naštěstí ještě než si dopovídáme vtipy a uklidníme naší večerní živost, je po sněhu.

9.

Tohle je poslední den našeho treku, nervydrásajícího utrpení, které nás vyčerpalo a zničilo naše úsměvy ;-) Už nám zbývá jen asi 600 výškových metrů a potom asi pět hodin sestupu. Tenhle den byla poslední rána našim silám, večer jsme hotoví všichni, jen se mírně lišíme v tom, kdo na večeři ani nedoleze, kdo ji nějak sežvejká a potom padne. To vše vyjímaje Milana, který chtěl pařit. V podstatě celý den nás doprovází dokonale zachovaná incká stezka. Stoupání do sedla je opět dechově značně náročné, i když pro mě nesrovnatelně lepší, než na Kilimandžáru. Byli tací, kteří tvrdili, že Kili proti tomuhle je trifka, odvážím se však tvrdit, že to je jen sladké zapomnění. Během stoupání jsme si dali s Tomášem J. skromný cíl, že budeme v sedle Choquetacarpo v 4600mnm rychleji než muly, samozřejmě se nám to nepovedlo a potupně jsme to stádo s našimi věcmi museli před sebe pustit. Nakonec jsem se nahoru nějak vyšplhali a byla to paráda, tyhle pohledy zpět pod sebe jsou vždy specificky kouzelné. V sedle jsme přidali pár větších či menších mužíků a po focení a odpočinku jsme se vypravili po schodech dolů. Stezka vypadala opravdu dokonale, jen naše klouby trpěly a trpěly. Již o něco níže sestup zvolnil a najednou vzniklo velmi pozvolna klesající značně široké údolí, které mi neodbytně připomínalo Velkou jizerskou louku. Mezitím všechny tři záložní muly, co jsme s sebou pro případné nemohoucí měli, našli uplatnění. Kolena, nevolnost, únava, vše se spojilo proti nám a ti nejslabší podlehli. Už značně uondaní jsme si sedli na oběd- kuchař s sebou na zádech celou dobu nesl v hrnci hotové rizoto. Neuvěřitelné, bohužel únava už mi moc nedovoluje si takové jídlo užít a nepomohlo mi. Následující tři hodiny po "silnici"(nezapomeňme, že jsme v Peru, na tohle by byl potřeba seriózní teréňák) mě osobně definitivně zničily. Pořád jsem byl hrdina, co všechno zvládá, a najednou jsem cítil, jak je míza pryč a jen jsem se soustředil na zvedání nohou. Jen protože muly byly obsazené, nějak jsem se do Huancacalle do hostelu doplazil a padnul za vlast. Díky Jiřímu, který mi přinesl jídlo až do postele, jsem si mohl dát večeři, ale jinak jen kraťoučká sprcha a hurá vstříc 11 hodinám spánku.

10. Vitcos, Yurac Yumi

Dnes jsem konečně zase nabyl energii a můžu si užívat incké památky. Začínáme ve městě zvaném Vitcos/Rosaspata, předposledním úročišti inků. Město bylo Španělskými conquistadory prakticky zničeno na začátku sedmdesátých let 16. století při postupném vyhlazování inků a těm nezbylo, než si najít poslední útočiště ve Vilcabambě. Ta byla zničena roku 1572 a incká nadvláda nad územím definitivně skončila. Je vůbec zvláštní, jak Pizarro a posmrtní následovníci Peru v podstatě lehce dobyli. Další památkou k viděni byla Bílá Skála- Yurac Yumi. Tohle nádherné místo plné jakési spirituální nálady je k vidění na mnoha fotkách. Dokonale opracovaný obrovský kus skály, patrně obětní místo se spoustou dalších ceremoniálních úkolů a upraveným okolím. Je škoda, že jeho skutečnou hodnotu a skutečný účel si lze jen domýšlet, nechápu, jak mohli inkové vydržet bez písma. Kolem poledního se vracíme k hostelu a chystáme se vyrazit na cestu zpět do Cusca. Dozvídáme se, že kus cesty ujel do řeky a bude potřeba kritický úsek objet. To ovšem v Peru vůbec není jednoduchá záležitost a bude nás to stát přibližně pět hodin cesty navíc. Zní to nic moc, měli jsme dorazit kolem desáté večer a najednou ve tři ráno? Ale co naplat, poskládáme se do mikrobusu a hurá na zteč. Po pár hodinách se v první větší obci, dokonce městě, zastavujeme na to dokonalé peruánské kuře. Trvá to ovšem poněkud déle, než jsme doufali, a nakonec tam ztvrdneme asi jeden a půl hodiny. Zatím nám nedochází, že nás to má pořádně štvát, jelikož jsme tím opět posunuli náš příjezd do Cusca. Cesta je nakonec ještě horší, než jsme čekali. Při padesátém brodu už začínám být lehce nakrknutý, proč Peruánci nepřišli na to, že můstky stejně budou muset postavit, trochu dříve :-) Musíme překonat touhle příšernou rozhrkanou makadamovou cestou i sedlo kdesi v pěti tisících metrech a vše utíká poněkud pomalu. Když se začalo smrákat, poněkud jsme se podivili, že si řidič místo slunečních brýlí nasadil dioptrické. To doteď nepotřeboval ostřit? Co nás rozhodilo ještě víc, když si je opět, zrovna v pěkně klikatém místě sundal. Milan, který to bral velice zodpovědně, už jen rezignovaně prohodil, že ani řidič se na tu cestu nemůže dívat. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že ty dioptrické brýle jsou ve skutečnosti jen obroučkami bez skel. Uprostřed noci už jsme všichni, ještě značně znavení z minulého programu, začali značně neklidně klimbat a to bohužel včetně řidiče. Milan, který na něj dobře viděl, chudák asi pořádně trpěl, my jsme se jen občas podivili nad trhanými pohyby volantem. Jiří nakonec kolem čtvrté ráno musel zakročit a přikázat řidiči, aby si dal ještě jednu přestávku, jinak bychom se někam zřítili. Ani vytrvalé žvýkání koky nezabíralo. Nakonec jsem kolem páté šťastně dorazili do hotelu a mohli jít spát, i když mnozí z nás ne nadlouho, protože tohle byl naplánovaný celý den v Cuscu a o ten je škoda přijít.

Pokračování.

My friends

Let me see, who I have met already. Gerardo and Jose from Mexico, Tue, Daniel and Rene from Denmark, James and Steven from England, Suzanne from Romania, Julia, Marylene and Kristene from Germany, some guy from china, whose name I just can't spell, one girl from Bulgaria, some Dutch men and lots of Czechs, whose names I resist to remember, two guys from Austria, whose names I forgot. Football is a good way to find new friends. And barbecue and campus bar the more.
I may be going to buy a bike today. James: "So you say, I go to Spui by tram ilegally, go to this junkie bridge, I wait for an addict and buy a stolen bike? I love this country."

On the way to be better

Ve středu jsem v 640 odletěl z Prahy do Amsterdamu, odletěl jsem včas a přiletěl dokonce dříve, po letech do Peru či Anglie konsternující zážitek, last call 20 minut před odletem a 10 minut před odletem zavřené letadlo, paráda. Poprvé letím s „nízkonákladovým“ dopravcem, SkyEurope. Je to zajímavá zkušenost. Extrémně levné letenky, plné letadlo, průměrné stáří letadel ve flotile je 8 (!!) měsíců a ani člověka neotravují s hnusnými sendviči :-) Z palubního časopisu jsem se dočetl, že v září v podstatě zdvojnásobují počet letů a z Prahy jsou tu i velmi zajímavé nové destinace, například Heathrow. Angličtí chuligáni mají další možnost jezdit nasávat pivo a souložit ještě o něco levněji. Řekl bych, že tohle je rozhodně nejlepší slovenský projekt všech dob ;-) Letiště Schiphol už mi začíná být důvěrně známé a opět jsem nelenil a jal se využít další z odprošujících poukázek KLM a dal si skvostnou snídani na jejich účet :-)

Na svoji kolej jsem se dostal s drobnými problémy, nezvolil jsem úplně ideální cestu a trošku jsem se nachodil, ale i tak jsem v poledne již byl ve svém. V tu chvíli nás bylo v budově opravdu jen pár, zbytek studentů na ubytování má ještě den a půl a navíc jich prý spousta určitě přijede pozdě. Dostal jsem vcelku malý, ale hezký pokojík v nejvyšším podlaží osmipatrové budovy. Každé patro se šestadvaceti pokoji je rozděleno na půlku a ta má společnou kuchyni a dvoje sociálky. Můj pokojík jsem si po příjezdu hned vyfotil. Co se mi moc líbilo byla nová sada nádobí, která na mě čekala na stole a dokonce mám i televizi, ale stále jsem ji nezapnul, tudíž nevím, co dávají. Bydlím na předměstí Amsterdamu, v Amstelveenu, asi deset minut na kole do školy, která má obrovský campus v této čtvrti. To mi připomíná, že koupit kolo je bojový úkol nejbližších dní, MHD je značně drahá. Ale jsou do ní zapojené například i veškeré vlaky. To se mi velmi hodilo při cestě na večerní zápas. Amsterdam ArenA má vlastní zastávku, kde kromě dvou stanic metra a tramvají staví například i vlaky InterCity. Odsud z Uilenstede z balkónu stadion krásně vidím, bohužel cesta MHD není přímočará.

Amsterdam ArenA je krásný stadión postavený v roce 1996 jako super- moderní výstřelek, dnes už zatahovací střechu či obrovské televize mají i další stadióny v Evropě. Přišel jsem o hodinu dříve, abych si to vše pořádně prohlédl a nasál atmosféru, je to opravdu gigant. V Anglii mě jeden taxikář, fanoušek Chelsea, přesvědčoval, že tvrdé jádro ajax fans je jedno z nejhorších v evropě a ať si dám pozor, tady to ale tak nevypadalo, vše se odehrávalo v přátelské atmosféře. Lidí dorazilo nakonec na místní poměry málo, horní galerie obou delších tribun byly zavřené a návštěva byla něco přes 30 tisíc, kapacita 50 126. Průběh zápasu byl nejnespravedlivější, jaký jsem kdy na fotbale zažil, Slávia vyhrála 1-0 i když mohla prohrát 0-3. Atmosféra parádní, asi 400 fanoušků Slávie v dobře formě a hráči evidentně po zápase v totální euforii, očekávám, že návrat domů byl značně divoký :-) Jen škoda, že nás na stadiónu z bezpečnostních důvodů drželi další hodinu po zápase, prý kvůli jakési bitce v metru. Kéž by mi návštěva Holandska vyšla tak, jako Slávii.

Londýn

Dva dny jsme nyní trávili v hlavním městě na hlavních památkách hlavního města hlavního spojence hlavní velmoci světa. Kromě povinných památek mě však má nadaná, vzdělaná a jako vždy výborně informovaná přítelkyně vzala i do Londýnského design musea, kde se koná výstava Zahy Hadid, gurua (gurujky?) designu v architektuře. Je jedním ze zastánců organické architektury, což se projevilo například i tehdy, když dělala předsedkyni poroty soutěže o projekt české národní knihovny. Její projekty, které nedávno končily jen na papíře, jsou nyní velmi úspěšné a to hlavně mezi arabskými šejky, kterým astronomické rozpočty evidentně spánek neruší. Kromě obrovských zakázek se dosud baví designem interiérů, nejzajímavějším z nich je asi podíl na nákladné realizaci hotelu Puerta America v Madridu, na které se podílelo 19 architektonických ateliérů. Jeden z pokojů na patře, které dělala Zaha, je na obrázku vpravo. Na povlečení jsou potisky nerealizovaných návrhů Zahy z dřívějších let. Vypadá to skoro jako ve snu, do takového pokoje je asi třeba přijít i náležitě oblečen...

slavia vs. ajax

První zápas 15.8.2007 20:30 Amsterdam ArenA. Já do Amsterdamu přilétám 15.8. v 8 ráno, musím převzít kolej v Amstelveenu a jinak nemusím nic. Myslím si, že není stylovějšího začátku studia, než návštěva fotbalu. Poslední návštěva fotbalu v Areně se nepovedla, s Holanďany jsme na EURO 2000 prohráli 1:0. Tu penaltu si všichni jistě pamatují a doufám, že Pierluigi Collina nejvíc. Čas odplaty asi nenastal, budeme se snažit nedostat bůra :-)

Anglie

První srpnový týden trávím s rodinou kousek od Londýna. Dostal jsem se tím k řízení vlevo a moc mě to baví. Největší problémy byly zpočátku s neohrabanou levou rukou na řadící páce a teď už se mi jen z nějakého důvodu špatně kouká do středního zpětného zrcátka, pořád jej hledám. Angličani jsou velmi ohleduplný národ a platí to i na silnicích. Je tu na venkově, přestože v podstatě na předměstí Londýna, mnoho úzkých či naprosto nepřehledných silnic, ale nečiní to žádné problémy. Lidé se tu pouští, jezdí naprosto klidně, proti ČR nepředstavitelný rozdíl. Co je také prima je naprosto blbuvzdorné značení, které kontinentálnímu ztracenci na nejjednodušších křižovatkách radí, kudy je to správně a kudy protisměrem. Koneckonců i u přechodného semaforu je cedule: "Svítí-li červená, zastavte zde." Například tolik obáváné roundabouts či odbočování vpravo mi naštěstí problémy nedělají. Tak doufám, že se po tomto příspěvku nevybourám.
Jeden den jsme věnovali poznávání okolních golfových klubů.
Důležité byly dva. Stoke Park Golf Club je jedním ze sta golfových hřišť na světě, na kterých musíte hrát (Golfworld 2005), s nejlepší klubovnou v Anglii (Golf Monthly 2003) a nejstylovějším prostředím ve Velké Británii (The Sunday Times 2007). Dle mého názoru hřiště vypadá krásně, koneckonců je mu sto let a hlavně na nádherných stromech je to vidět, cvičné zóny jsou fantastické, ale ta klubovna.. Je to hrozivý kýč, posuďte sami. Interiér je samozřejmě velmi konzervativní, rozlehlý a přepychový, řekl bych zámeckého charakteru. Klubovna hraje roli v mnoha britských filmech, včetně dvou bondovek.
Mně se o dost více líbil Beaconsfield Golf Club. Hřiště z roku 1913 vypadá poněkud obtížně, rough je půl metru vysoký, klubovna je typický cihlový dům s velmi příjemnou atmosférou. Jen si zahrát. Jenže klub je private, na členství je momentálně čekací list a návštěvníci se sem skoro nemají šanci vměstnat.

Tanzania 2006

Přidal jsem na picasu fotky z Tanzanie 2006. Pravda, trochu pozdě. I tam jsem si psal jakési poznámky, ale že by se objevily tady, je již dost nepravděpodobné. Uvidíme.

Peru 2007

Přidal jsem na picasu fotky z výpravy do Peru. Je toho hodně, ale zatím se mi ty fotky líbí všechny. Určitě(?) se zde časem objeví i deník, který jsem si tam částečně psal. Už se objevil.

Začínám využívat služeb googlu naplno.

A tyto mé listy, které budou upravovány a aktualizovány nepravidelně, možná vůbec, jsou toho posledním důsledkem. Vítám příznivce, třeba tu nebudu okounět jen já. Jo! ... ubongo je v jazyce svahili.